ECLI:CZ:US:1999:4.US.172.99
sp. zn. IV. ÚS 172/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti D. M., zastoupené Mgr. V. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, č.j. 22 Cdo 627/99-49, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 1998, č.j. 9 Co 609/98-30 a usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 6. 1998, č.j. 14 C 2640/97-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. 4. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, doplněná podáním ze dne 14. 6. 1999, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 1999, č.j. 22 Cdo 627/99-49, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 1998, č.j. 9 Co 609/98-30 a usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 6. 1998, č.j. 14 C 2640/97-22. Uvedenými usneseními okresního a krajského soudu byl pravomocně zamítnut návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření, kterým by bylo odpůrcům uloženo do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci zdržet se zřizování cesty, kácení stromů a jiných stavebních úprav na specifikovaných pozemcích.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jako opožděné odmítnuto její dovolání proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 1998, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), neboť dle jejího názoru neznalost přesných procesních postupů nemůže být důvodem, aby jí bylo odepíráno právo na projednání věci u příslušného soudu. V napadených rozhodnutích Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně spatřuje porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože, jak uvedla, se nemohla zúčastnit soudního jednání a nemohla se vyjadřovat k důkazům v něm prováděným, v důsledku porušení předpisů o občanském soudním řízení ze strany obecných soudů. Pro případ, že Ústavní soud bude ústavní stížnost považovat za nepřípustnou ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že ochrana zájmů, kterých se domáhá, přesahuje její vlastní zájmy ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. 14 C 2640/97, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§75 odst. 1 zákona). Pokud tedy jde o tu část ústavní stížnost, která směřuje proti uvedeným usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 11. 6. 1998 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 1998, evidentně se jedná o ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání.
Podstatou té části ústavní stížnosti, která směřuje proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 4. 199 9, je námitka, že pro neznalost procesních předpisů na straně stěžovatelky jí nemůže být upíráno právo na projednání věci u dovolacího soudu, a to za stavu, kdy dovolání bylo jako opožděné odmítnuto. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je nezbytné domáhat se stanoveným postupem, což mj. zahrnuje i povinnost respektovat jednoměsíční lhůtu k podání dovolání, která je lhůtou zákonnou a není ji možné prodloužit, stejně jako ostatní podmínky pro podání dovolání uvedené v ust. §240 o.s.ř.
Není věcí Ústavního soudu dozírat na činnost obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu ČR vyjádřený v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 15. 4. 1999, podle něhož dovolání bylo kvalifikováno jako dovolání podané opožděně.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. 8. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu