ECLI:CZ:US:1999:4.US.195.99
sp. zn. IV. ÚS 195/99
Usnesení
IV. ÚS 195/99
Ústavní soud rozhodl dne 1. června 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti T., spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, čj. 28 Ca 232/98-33, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru výstavby, ze dne 29. 6. 1998, čj. MHMPPOODKTTK VYS-5227/98/So, a rozhodnutí Místního úřadu v Praze - Radotíně, odboru výstavby, místního hospodářství a životního prostředí, ze dne 5. 6. 1998, čj. 2353c/97/Ch/Kv, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §250i odst. 1 občanského soudního řádu, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím stěžovatelka uvádí, že jí byla uložena pokuta za spáchání správního deliktu podle ustanovení §106 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., nicméně již po uplynutí subjektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy se orgán oprávněný k uložení pokuty dověděl o jednání, za které byla postižena. Podle stěžovatelky je třeba subjektivní lhůtu počítat od 26. 6. 1997, tj. ode dne, kdy stavební úřad rozeslal pozvánku na místní šetření, a nikoliv až ode dne, kdy se místní šetření konalo, tedy od 10. 7. 1997. Stěžovatelka dále vytýká Městskému soudu v Praze, že rozhodl ve věci bez nařízení jednání, aniž by k takovému postupu byly splněny zákonné předpoklady podle ustanovení §250f občanského soudního řádu. Stěžovatelka sice obdržela listinu obsahující výzvu k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání, ale na tento přípis nereagovala, neboť ho nepovažovala za výzvu soudu ve smyslu citovaného ustanovení o. s. ř., když byl podepsán soudní tajemnicí, tedy osobou, která podle jejího názoru nemůže takový úkon učinit. Protože v řízení o žalobě podle hlavy druhé části páté o. s. ř. se dokazování neprovádí, správní soud vyšel, dle názoru stěžovatelky nesprávně, pouze z tvrzení správních orgánů, aniž by tato byla podložena dalším důkazním prostředkem. Ze všech výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení článku 90 Ústavy ČR, článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto se domáhá jejich zrušení. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení části ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř., uvedené slovy "dokazování se neprovádí", neboť podle jejího názoru skutečnost, že správní soud není podle platné právní úpravy soudem s plnou jurisdikcí, odporuje článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť žalobce nemá možnost popřít důkaz navržený správním orgánem s tím, že ho provede nezávislý soud.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a shledal, že je neopodstatněná.
Z obsahu spisu Místního úřadu v Praze - Radotíně, jako stavebního úřadu, sp. zn. 2353c/97/Ch/Kv, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 13. 11. 1997 byla stěžovatelce uložena podle ustanovení §106 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. pokuta ve výši 200 000,-- Kč. V uvedeném spise je založen zápis z místního šetření ze dne 10. 7. 1997, které konstatovalo znečištění skládky stavebního materiálu stěžovatelky, a to asfaltem a jiným než stavebním materiálem. Jak je dále v zápise uvedeno, předmětný pozemek, na který je uzavřena smlouva mezi jeho vlastníkem a stěžovatelkou, není oplocen celý, a tím vznikají i vedlejší skládky s nebezpečným odpadem. K odvolání stěžovatelky rozhodl odbor výstavby Magistrátu hlavního města Prahy napadeným rozhodnutím ze dne 29. 6. 1998 tak, že již uvedené rozhodnutí odboru výstavby Místního úřadu městské části Praha - Radotín potvrdil. Ze spisu 28 Ca 232/98 Městského soudu v Praze je dále patrno, že rovněž napadeným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelčina žaloba zamítnuta s odůvodněním, že z obsahu pozvánky ze dne 26. 6. 1997 k místnímu šetření dne 10. 7. 1997 nelze dovodit, že by stavební úřad již v době vyhotovení této pozvánky věděl o konkrétních skutkových okolnostech jednání stěžovatele. Potřebná skutková zjištění učinil správní orgán teprve při již konstatovaném místním šetření dne 10. 7. 1997. Podle názoru městského soudu jednoletá subjektivní lhůta k uložení pokuty za delikt spáchaný stěžovatelkou začala proto běžet teprve počínaje dnem 10. 7. 1997, přičemž žalobou napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. 7. 1998, což znamená, že o pokutě bylo pravomocně rozhodnuto v jednoleté subjektivní lhůtě stanovené v ustanovení §107 odst. 1 stavebního zákona, v této době platném znění. Uvedená zjištění a závěry správních orgánů a městského soudu se tedy jeví jako zcela logické a přesvědčivé, neboť odpovídají i smyslu místního šetření jako určujícího podkladu pro rozhodování v situaci, kdy stavební úřad není s věcí dostatečně obeznámen (viz ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb.).
Vzhledem k tomu, že na postupu a závěrech správních orgánů a městského soudu neshledal Ústavní soud evidentně nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, jeví se v této části ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná. Stejný závěr sdílí Ústavní soud i ohledně tvrzení stěžovatelky o nezákonném postupu Městského soudu v Praze při rozhodování bez nařízení jednání, neboť ve spise Městského soudu v Praze je pod č.l. 20 založen dopis stěžovatelky ze dne 8. 10. 1998, ve kterém výslovně uvedla, že souhlasí s rozhodnutím o žalobě bez jednání. Snaha stěžovatelky o zpochybnění právních účinků výzvy tvrzením, že byla podepsána soudní tajemnicí, se jeví Ústavnímu soudu jako účelová, neboť z citovaného dopisu je zcela jednoznačně patrno, že svůj projev vůle adresovala Městskému soudu v Praze k příslušné, přesně označené, věci.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, odpadl tím důvod i pro věcné rozhodnutí o návrhu na zrušení části ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř., takže stěžovatelka za daného stavu věci není k podání tohoto návrhu zjevně oprávněna. Z tohoto důvodu byl stěžovatelčin návrh na zrušení citovaného právního předpisu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu