ECLI:CZ:US:1999:4.US.199.99
sp. zn. IV. ÚS 199/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. J. H., zastoupeného JUDr. M. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 712/98, ze dne 20. ledna 1999, ve spojení se rozsudkem Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 6 C 57/97, ze dne 2. června 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu 21. dubna 1999, domáhá zrušení uvedených rozsudků krajského i okresního soudu.
Ústavní soud dle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") zaslal návrh účastníkovi, tedy Krajskému soudu v Plzni, a Okresnímu soudu Plzeň - jih, a požádal je o vyjádření se k uvedené ústavní stížnosti a vedlejšího účastníka navíc požádal o zaslaní spisu vedeného ve věci u Okresního soudu Plzeň - jih. Z vyjádření Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku krajského soudu bylo stěžovatelem podáno též dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, opírající se o skutečnost, že odvolací soud zamítl jeho žádost o připuštění dovolání (ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.)
Po zjištění této skutečnosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že po přijetí novely o.s.ř., která nabyla účinnosti od 1. ledna 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení §239 odst. 2, zastává Ústavní soud názor, který byl vysloven např. v usnesení I. ÚS 171/96, ze dne 11. září 1996, tj. že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpají navrhovatelé všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatele, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud ke stížnosti ovšem budou ústavněprávní důvody.
Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 1999
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj