ECLI:CZ:US:1999:4.US.200.99
sp. zn. IV. ÚS 200/99
Usnesení
IV. ÚS 200/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti D. V., zastoupené Mgr. P. K., advokátem, proti postupu Okresního soudu v Jihlavě, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V důvodech své včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 4. 5. 1998 podala k Okresnímu soudu v Jihlavě návrh na výkon soudního rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, neboť ten neplnil podmínky soudního smíru, schváleného usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 1997, čj. 10 C 998/97-19. Ode dne podání návrhu (tj. za 11 měsíců) nebyl doposud Okresním soudem v Jihlavě proveden výkon rozhodnutí. Za tohoto stavu se stěžovatelka domnívá, že nečinností Okresního soudu v Jihlavě, tj. jiným zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, dochází i k zasahování do jejího práva, které je zaručeno čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když její věc není projednávána spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Jihlavě nadále svou nečinností zasahovat do jejích práv.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Okresního soudu v Jihlavě a připojil spis Okresního soudu v Jihlavě, sp. zn. E 775/98. Poté, co se seznámil s obsahem těchto podkladů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala 7. 5. 1998 k Okresnímu soudu v Jihlavě návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného Ing. J. K. Svůj návrh opřela o usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 4. 12. 1997, čj. 10 C 998/97-19, jímž byl schválen soudní smír, na jehož základě se povinný zavázal uhradit svůj dluh ve výši 487 000,- Kč a náklady řízení ve výši 15 500,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách, počínaje prosincem 1997. Stěžovatelka v návrhu uvedla, že je zřejmé, že povinný má v majetku movité věci, které se nacházejí jednak v místě bydliště - O. 7, 588 43 D., a jednak v místě jeho podnikání - B. 5, Jihlava. Na základě návrhu stěžovatelky nařídil Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 30. 7. 1998, č.j. E 775/98-9, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k uspokojení pohledávky stěžovatelky ve výši 397 000,- Kč, dále nákladů předcházejícího řízení ve výši 1 550,- Kč a nákladů tohoto výkonu rozhodnutí ve výši 6 400,- Kč. Soupis movitých věcí povinného byl soudem nařízen na 24. 11. 1998. Tento prvý pokus, který byl prováděn v bytě na adrese O. 7, okres Jihlava, udané stěžovatelkou v návrhu, zůstal bezvýsledný, když manželka povinného odmítla soudního vykonavatele do bytu vpustit, přičemž povinný dodatečně soudu sdělil, že v bydlišti manželky žádný majetek nemá a je trvale hlášen k pobytu v obci Nová Ves v okrese Kolín, kterýžto údaj byl soudem ověřován u Obecního úřadu v Nové Vsi. O realizaci soupisu movitých věcí v tomto místě byl následně požádán dožádaný Okresní soud v Kolíně, jímž byl proveden další pokus o soupis majetku dne 23. 2. 1999, rovněž však bezvýsledně, neboť nebyly nalezeny postižitelné movité věci povinného s tím, že povinný se na této adrese fakticky nezdržuje. Podle pokynů soudce procesního soudu ze dne 12. 4. 1999 bude pokus o soupis movitých věcí opakován v bydlišti povinného v Opatově.
Ústavní stížnost směřuje proti "jinému zásahu" soudu, podle stěžovatelky v podstatě spočívajícímu v porušování čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího mimo jiné také právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Ústavní soud se proto zaměřil na posouzení postupu obecného soudu z tohoto pohledu. Podle jeho názoru nelze však stěžovatelce přisvědčit v tom, že by soud byl po podání jejího návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nečinný, přitom jen průtahy soudu přičitatelné mohou vést ke zjištění, že přiměřená lhůta ve smyslu shora označeného ustanovení Listiny nebyla respektována. I když pak je možné vytknout soudu nařizujícímu výkon rozhodnutí v dané věci, že prvé nařízení soupisu movitých věcí povinného mohlo být nařízeno v kratším termínu po vydání usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nelze zatím celkovou dobu trvání tohoto řízení považovat za natolik nepřiměřenou, že by již vyžadovala zásah Ústavního soudu, nehledě k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani z připojeného spisu není patrno, že by se stěžovatelka v průběhu řízení obracela postupem, který předpokládá zákon č. 436/1991 Sb., se stížností na správu příslušného soudu, jíž především a v prvé řadě přísluší přijímat opatření k odstranění závad včetně neodůvodněných průtahů v řízení.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatelky nebyla postupem Okresního soudu v Jihlavě dotčena, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 8. července 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu