ECLI:CZ:US:1999:4.US.212.98
sp. zn. IV. ÚS 212/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti H.D. a Ing. J.D., oba zastoupeni JUDr. J.J., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1345/96-107 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 1996, č.j. 8 Co 462/96-82, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 5. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 1998, č.j. 2 Cdon 1345/96-107, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 1996, č.j. 8 Co 462/96-82. Uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatelů proti citovanému rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 1995, č.j. 57 C 122/92-65, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé (žalobci) domáhali, aby žalovanému, tj. O., a.s., byla stanovena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí (domu čp. 1249 s parcelami č. 1878, stavební plocha a č. 1877, zahrada), zapsaných v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 274 u Katastrálního úřadu v O., pro obec O., a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a že jejich právům nebyla poskytnuta účinná ochrana ve smyslu čl. 90 a 95 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedli, že se v řízení před obecnými soudy domáhali vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání shora uvedených nemovitostí. Soudy obou stupňů své zamítavé rozhodnutí odůvodnily tím, že nejsou splněny podmínky pro aplikaci ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., když kupní smlouva ze dne 12. 8. 1971 byla sice prodávajícími uzavřena v tísni, nikoliv však za nápadně nevýhodných podmínek. O přípustnosti dovolání Nejvyšší soud ČR rozhodoval podle §239 odst. 2 o.s.ř., neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl učiněn před vyhlášením potvrzujícího rozsudku. Dovolací soud předběžnou otázku, zda rozhodnutí napadené dovoláním je zásadního právního významu, rozhodl v neprospěch stěžovatelů, když dospěl k závěru, že současná již sjednocená soudní judikatura pojem "nápadně nevýhodné podmínky" uvedený v §6 odst. 1 písm. g) cit. restitučního zákona dostatečně vymezila. Stěžovatelé však s tímto konstatováním Nejvyššího soudu ČR nesouhlasí. Jsou přesvědčeni, že v červenci 1996 interpretace pojmu "nápadně nevýhodné podmínky" nebyla ustáleně vyřešena, a poukázali na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, která se touto otázkou zabývala. Z tohoto pohledu považují závěr Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání za neústavní, neboť dle jejich názoru je v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatelé zastávají názor, který uplatňovali již před obecnými soudy, že pro posouzení nápadně nevýhodných podmínek je právně významné především to, že vyplacená kupní cena nepostačovala na rekonstrukci, která by zabezpečila náhradní bydlení, jež by svou kvalitou odpovídalo bydlení stěžovatelů před uzavřením kupní smlouvy. Domnívají se, že právě z tohoto pohledu dovolací soud pojem "nápadně nevýhodné podmínky" neposuzoval, a tudíž tento pojem interpretoval ústavně nekonformním způsobem, čímž neposkytl právům stěžovatelů účinnou ochranu ve smyslu §90 a 95 odst. 1 Ústavy. Uvedenou argumentaci stěžovatelé vztahují i k napadenému rozsudku krajského soudu. Mají zato, že krajský soud neposkytl jejich právům účinnou ochranu ve smyslu §90 a 95 odst. 1 Ústavy a porušil jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Ústavy, a to tím, že při dokazování oba obecné soudy pominuly místopřísežné prohlášení K.P., který v zastoupení právního předchůdce žalovaného O., a.s. sjednával podmínky kupní smlouvy o prodeji činžovního domu ze dne 12. 8. 1971, a které prokazuje, že se právní předchůdce žalovaného v souvislosti s uvedenou kupní smlouvou zavázal k zajištění obstarání náhradního bytu. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán v době, kdy judikatura týkající se pojmu "tíseň" a "nápadně nevýhodné podmínky", užitých v tzv. restitučních zákonech, byla již prakticky sjednocena, přičemž poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. Cdo 47/92, uveřejněné pod č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993. Uvedená skutečnost byla důvodem, že dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. S názorem stěžovatelů o neústavnosti rozhodnutí dovolacího soudu vyslovil nesouhlas a dále uvedl, že na ústním jednání netrvá.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp.zn. 57 C 122/92, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je především nespokojenost stěžovatelů s výsledkem sporu projednaného obecnými soudy, i když v první řadě ústavní stížnost směřuje proti postupu dovolacího soudu, který při řešení předběžné otázky, zda v dané věci jde o rozhodnutí zásadního právního významu, zaujal názor, že napadené rozhodnutí takto označit nelze, neboť příslušná otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s konformní soudní praxí.
Podle ust. čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat svého práva u nezávislého soudu, podmínkou však je, aby tak činil stanoveným způsobem. Tohoto práva stěžovatelé využili, když tvrzené nároky uplatnili u soudu. Ze samotné skutečnosti, že obecné soudy při rozhodování věci došly k výsledku, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, však nelze dovodit porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivé projednání věci. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, stejně tak proces byl veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Pokud stěžovatelé odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k místopřísežnému prohlášení K.P., Ústavní soud v tomto směru konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Ani ve výše uvedeném postupu dovolacího soudu nelze spatřovat ,namítané porušení ústavně zaručených základních práv.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. 1. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu