ECLI:CZ:US:1999:4.US.217.98
sp. zn. IV. ÚS 217/98
Usnesení
IV.ÚS 217/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti K.L. a Z.L., oba zastoupeni JUDr. I.K., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.února 1998, čj. 22 Co 10/98-292, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10.února 1998, čj. 22 Co 10/98-292, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 1997, čj. 8 C 1034/91-260, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 10. 1997, čj. 8 C 1034/91-269, jímž byla uložena stěžovatelům povinnost uzavřít s J.A., dohodu podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to ohledně domu čp. 168 se stavební parcelou č. 195 a parcelou č. 298/55 v k.ú. J., vše zapsané na LV č. 40 u Katastrálního úřadu v K. s tím, že tyto nemovitosti stěžovatelé předávají se vším příslušenstvím, tj. oplocení, terasou, další zastavěnou plochou a trvalými porosty, stěžovatelé tvrdí, že tímto rozsudkem bylo zkráceno jejich právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti jmenovitě poukazují na to, že ústavní stížností napadený rozsudek je výsledkem odvolacího řízení, ve kterém, podle mínění stěžovatelů, nebyla respektována základní procesní práva stěžovatelů, neboť odvolací soud nerespektoval mimo jiné ustanovení §212 odst. 1 o.s.ř., který výslovně ukládá, aby odvolací soud projednal věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí, když prvoinstanční rozsudek, který byl odvoláním napaden jako celek, přezkoumal pouze z jednoho zorného úhlu, když vyňal z rozhodných a odvolacím podáním dotčených právních a skutkových otázek jedinou, a tu navíc nezákonně (nesprávně) posoudil. V odůvodnění ústavní stížnosti dále stěžovatelé uvádějí, v čem shledávají právní závěry odvolacího soudu v této jediné otázce - konkrétně v otázce, že stěžovatelé nabyli věc, jíž se žaloba týkala, v rozporu se zákazem obsaženým v §24 odst. 1 Směrnice č. 9 o zabezpečení a správě zajištěného majetku a prozatímní správě a realizaci majetku nabytého státem ze dne 16.března 1966, publikované ve Věstníku Ministerstva financí č. 4/1966 a účinné od 1. 6. 1966 (dále jen "směrnice") - za nesprávné a nezákonné, neboť podle jejich názoru zmíněné ustanovení citované směrnice, o které výlučně opřel odvolací soud svůj potvrzují rozsudek, na stěžovatele nedopadá. K tomuto závěru stěžovatele vede skutečnost, že podle citovaného ustanovení §24 odst. 1 směrnice byly sice z užívání a nabývání věcí spadajících do její věcné působnosti vyloučeni mimo jiné všichni pracovníci SNB, kteří podle směrnice mají spolupracovat při zabezpečování, prozatímní správě a realizaci předmětného majetku, nicméně zmíněné ustanovení se na K.L., v rozhodné době skutečně příslušníka SNB přiděleného k výkonu služby v obci J., nevztahuje a vztahovat nemůže, neboť manželé L. nabyli předmětný majetek (rodinný dům) od Čs. státu - MNV - kupní smlouvou ze dne 11. 6. 1966, ovšem tento převod nelze podřadit pod právní režim ve smyslu směrnice, neboť účastníkem převodu byl na straně čs. státu tehdejší MNV, na který již byla nemovitost převedena tehdejším okresním národním výborem.
Stěžovatelé současně navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 22 Co 10/98-292, ze dne 10. 2. 1998, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně, čj. 8 C 1O34/91-260, ze dne 30. 6. 1997, ve znění opravného usnesení, čj. 8 C 1034/91-269, ze dne 29. 10. 1997, a to s odůvodněním, že takový postup nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem, přičemž eventuální promptní výkon rozhodnutí, na jehož základě by museli opustit s celou rodinou dotčenou nemovitost, by byl krokem, který by si vyžádal prakticky nevratné, případně velmi obtížně vratné investice, jejichž výše je navíc mimo možnosti stěžovatelů. Ústavní soud návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí vyhověl svým usnesením, čj. IV.ÚS 217/98-19, ze dne 26.února 1999.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že námitky stěžovatelů považuje za irelevantní, a obsahově odkazuje na zdůvodnění svého rozsudku.
Ústavní soud při zkoumání opodstatněnosti ústavní stížnosti vycházel z vlastní ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dále z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Kolíně, sp.zn. 8 C 1034/91, přičemž svoji pozornost zaměřil nejprve na námitku stěžovatelů, vytýkající pochybení Krajského soudu v Praze v tom směru, že na jejich situaci nesprávně aplikoval ustanovení §24 odst. 1 Směrnice č. 9 o zabezpečení a správě zajištěného majetku a prozatímní správě a realizaci majetku nabytého státem ze dne 16. března 1966, publikované ve Věstníku Ministerstva financí č. 4/1966 a účinné od 1. 6. 1966. Ústavní soud se zaměřil na posouzení ústavně právní roviny uvedené námitky, a to se závěrem, že z tohoto zorného úhlu nelze Krajskému soudu v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud odvolací, vytknout pochybení, která by představovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, konkrétně práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnického práva. Nelze totiž podle mínění Ústavního soudu přisvědčit tvrzením a vývodům stěžovatelů, že v dané věci nebylo možné při zkoumání toho, zda k nabytí předmětných nemovitostí došlo na základě protiprávního zvýhodnění, případně v rozporu s tehdejšími právními předpisy, aplikovat ustanovení §24 odst. 1 citované směrnice. Názor stěžovatelů, že citovaná směrnice, respektive blokace, obsažená v jejím §24 odst. 1, nemůže dopadat na stěžovatele, protože ve vztahu k nim jako prodávající již nevystupoval tehdejší okresní národní výbor, ale naopak místní národní výbor, kterému byly nemovitosti v souvislosti s tzv. realizací majetku nabytého státem převedeny, vychází totiž z izolovaného výkladu §24 odst. 1 směrnice, s poukazem na §23 odst. 2 písm. a) citované směrnice, neboť s odkazem na tato ustanovení stěžovatelé dovozují, že ve vztahu k fyzickým osobám směrnice výslovně vylučuje přímé převody občanům, neboť §23 odst. 1 písm. a) směrnice stanoví, že budovy se zastavěnými pozemky (včetně rodinných domků) převede finanční odbor okresního národního výboru rozhodnutím do správy příslušného národního výboru (případně jím řízené organizace), pokud ze závažných důvodů nebude vhodnější převést je do správy jiné státní organizace. Je zjevné, že v souladu s tímto ustanovením směrnice došlo v daném případě k tzv. realizaci majetku z prozatímní správy a další právní osud předmětných nemovitostí se řídil tehdejšími právními předpisy o převodech vlastnického práva státu na jiné osoby, včetně převodů na fyzické osoby, konkrétně vyhláškou ministerstva financí č. 117/1964 Sb., o správě národního majetku, a dále Směrnicí č. 10/1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, ze dne 2. dubna 1964, která byla publikována ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964. Ústavní soud je však toho názoru, že blokaci obsaženou v čl. 24 odst. 1 směrnice, týkající se zabezpečení a správy zajištěného majetku a prozatímní správy a realizace nabytého majetku, bylo třeba respektovat i ve vztahu k převodům nemovitého majetku tzv. realizovanému, tj. převedenému do správy MNV, v daném případě v J. K tomuto závěru vede Ústavní soud logický a systematický výklad předmětného čl. 24 cit. směrnice. Odstavec 1 totiž obsahuje absolutní blokaci, vyjádřenou vyloučením mimo jiné všech příslušníků SNB z užívání a nabývání věcí z majetku, který stát nabyl způsobem uvedeným v §1 cit. směrnice, a to bez jakékoli výjimky z tohoto zákazu. Na tom nic nemůže změnit námitka stěžovatelů, že čl. 23 odst. 1 písm. a) citované směrnice vůbec neumožňuje převést nemovitý majetek na fyzické osoby. Právě naopak, obsah citovaného čl. 23 odst. 1 písm. a) směrnice je dokladem toho, že blokace (výluka z možnosti nabývat předmětný majetek jmenovitě uvedených fyzických osob) je směřována až do fáze, kdy subjekt, který nabude z prozatímní správy předmětný majetek v souladu s čl. 23 a bude rozhodovat o jeho eventuálním převodu na jiné osoby, musí obsah čl. 24 odst. 2 respektovat. Na podporu tohoto závěru je vhodné podle názoru Ústavního soudu poukázat i na obsah čl. 24 odst. 2 citované směrnice, který se týká nákupů, prováděných osobami uvedenými v čl. 24 odst. 1 směrnice u organizací, jimž byly věci realizovány a do jejichž pravidelné obchodní činnosti patří takové věci prodávat občanům (antikvariáty, prodejny použitého zboží apod.), tj. na prodej věcí movitých, kdy zákaz (blokace) nabývání platí jen, pokud by kupujícím bylo známo, že věci pocházejí ze zajištěného nebo státem nabytého majetku. Není jistě sporu o to, že právní režim §24 odst. 2 směrnice dopadá na již realizovaný majetek nabytý státem, když podmínky realizace jsou i ve vztahu k němu upraveny v čl. 23 směrnice. Není proto zjevně opodstatněné tvrzení stěžovatelů, že zákaz (blokace) obsažený v §24 odst. 1 směrnice se netýká nemovitého majetku realizovaného. Z výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že obecné soudy tím, že opřely odůvodnění svého rozhodnutí o ustanovení §24 odst. 1 citované směrnice, aniž se dále zabývaly dalšími výhradami stěžovatelů, neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelů, neboť již z tohoto důvodu bylo doloženo, že stěžovatelé nabyli nemovitosti za okolností, které odůvodňují závěr, že došlo ke splnění podmínek požadovaných §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a proto byla ústavní stížnost ve smyslu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu