ECLI:CZ:US:1999:4.US.235.99
sp. zn. IV. ÚS 235/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. R., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č.j. 5 A 91/96-31, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 11. 5. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel mj. domáhá, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1999, č.j. 5 A 91/96-31, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, správního odboru ze dne 24. 6. 1996, č.j. II/s-OS/1-1294/1245/96/r, kterým byl odmítnut návrh na registraci sdružení s názvem "T.-T. W. R. A." a věc byla vrácena tomuto orgánu k dalšímu řízení. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení §250f o.s.ř. a zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činnosti organizací s mezinárodním prvkem v Československé socialistické republice, ve znění zákona č. 157/1989 Sb.
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a že postupem uvedeného soudu a Ministerstva vnitra byl porušen čl. 20 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny. Poukázal na skutečnost, že napadený rozsudek byl vydán bez jednání, tedy bez účasti členů přípravného výboru, a nebyl veřejně vyhlášen. Uvedl, že použití analogie legis v oblasti veřejného práva, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, je porušením čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby po zrušení napadeného rozsudku bylo Vrchnímu soudu v Praze uloženo nepokračovat v porušování uvedených základních lidských práv a rozhodnout v intencích §8 odst. 4 zák.č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom, že napadený rozsudek není posledním opravným prostředkem ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), dle jeho názoru je však třeba přihlédnout k důvodům uvedeným v §43 odst. 2 písm. a) zákona, neboť posouzení, zda rozhodování soudu rozsudkem v řízení bez jednání není v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy je věcí zásadního významu. Současně poukázal na průtahy v řízení u Vrchního soudu v Praze a civilně správního úseku Ministerstva vnitra.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že opravnému prostředku stěžovatele vyhověl a tudíž nemůže obstát stěžovatelovo tvrzení, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ke zrušení napadeného správního rozhodnutí došlo pro jeho nepřezkoumatelnost. Samotná úvaha soudu o možnosti analogického použití §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, je toliko dílčí obecnou úvahou v rámci výčtu případů, kdy může dojít k odmítnutí registrace, aniž by soud jakkoliv dovozoval, že důvod k postupu právě podle tohoto ustanovení je v dotyčném případě dán. Soud nepředjímal, a ani tak činit nemohl, výsledky (zjištění) dalšího správního řízení. I z těchto důvodů nemůže obstát tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, a to ani s poukazem na vázanost správního orgánu právním názorem soudu. Dle jeho názoru se ústavní stížnost opírá o spekulaci o více či méně pravděpodobném výsledku dalšího správního řízení. Vyjádřil názor, že ustanovení §250f odst. 1 písm. a) o.s.ř. není v rozporu s Úmluvou, ani s nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 269/1996 Sb.. Zákon č. 116/1985, jehož zrušení stěžovatel navrhuje, nebyl v daném případě aplikován, neboť se jednalo o rozhodnutí správního orgánu o žádosti o registraci dle zákona č. 83/1990 Sb. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ministerstvo vnitra, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci registrace uvedeného občanského sdružení prodloužilo podle §49 odst. 2 správního řádu tak, že ve věci bude rozhodnuto do 30 dnů od doručení rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Dále vyjádřilo nesouhlas s namítaným porušením čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a s tvrzením stěžovatele, že řízení o žádostech podaných podle zákona č. 116/1985 Sb., který je platnou součástí právního řádu České republiky, má povahu "tajného procesu", neboť v tomto řízení jsou respektována veškerá práva účastníků vyplývající ze správního řádu, včetně práva nahlížet do spisů podle §23 odst. 1 správního řádu.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jedná se tedy o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neboť, jak vyplývá z výroku napadeného rozsudku, Vrchní soud v Praze rozhodnutí Ministerstva vnitra, správního odboru ze dne 24. 6. 1996, č.j. II/s-OS/1-1294 zrušil a věc vrátil odpůrci k dalšímu řízení.
Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že v daném případě jsou splněny podmínky pro postup dle §75 odst. 2 písm. a) zákona. Z povahy věci ani z odůvodnění ústavní stížnosti nevyplývá, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Po vydání nového rozhodnutí správním orgánem bude mít stěžovatel dostatek právních prostředků k případné ochraně svého ústavně zaručeného práva svobodně se sdružovat, zakotveného v čl. 20 Listiny. Pokud jde o namítané průtahy v řízení u Vrchního soudu v Praze a civilně správního úseku Ministerstva vnitra, je skutečností, že zákon připouští výjimku ze zásady, podle níž Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), a z nich jen o těch, jimiž bylo rozhodnuto o posledním opravném prostředku. Jde o případy, kdy v řízení o opravném prostředku dochází před obecnými soudy ke značným průtahům, a kdy jimi stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodstranitelná újma (§75 odst. 2 písm. b) zákona). Protože však napadeným rozsudkem o opravném prostředku již bylo rozhodnuto, námitka průtahů v řízení je v současné době a stavu věci bezpředmětná.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 7. 1999
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj