ECLI:CZ:US:1999:4.US.272.98
sp. zn. IV. ÚS 272/98
Usnesení
IV. ÚS 272/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti B.T., zastoupené JUDr. D.D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 1998, čj. 2 Cdon 645/97-58, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, který potvrdil rozsudek soudu I. stupně - Okresního soudu v Klatovech. Tento soud zamítl návrh stěžovatelky, opírající se o zákon č. 87/1991 Sb., na vydání věci, přičemž své zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelku nelze považovat za osobu oprávněnou dle zákona č. 87/1991 Sb., neboť tato získala státní občanství ČR teprve ke dni 5. 1. 1995. Krajský soud v Plzni bez toho, že by prováděl důkazy stěžovatelkou navržené k otázce, že nikdy občanství neztratila, potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Měl za prokázané, že stěžovatelka nabyla státní občanství teprve k 5. 1. 1995, a kromě toho v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i kdyby bylo možno stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou, není v jejím případě dán nárok na vydání nemovitostí, neboť jejich znárodnění nebylo provedeno v rozporu s právními předpisy, přičemž k tomuto důvodu stěžovatelka namítá, že soud k takovému závěru došel, přestože v průběhu řízení nebylo k této otázce provedeno žádné dokazování. Krajský soud proti svému rozhodnutí připustil dovolání, přičemž tento výrok svého rozhodnutí odůvodnil tím, že jeho rozhodnutím byla řešena zásadní otázka, zda lze stěžovatelku považovat za oprávněnou osobu, když v době podání výzvy k vydání nemovitosti již splňovala podmínku českého státního občanství, byť toto občanství získala teprve po účinnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., a tato otázka nebyla dosud soudní praxí jednoznačně vyřešena.
Stěžovatelka své dovolání proti rozhodnutí krajského soudu podala jak z důvodů uvedených v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tak pro důvody uvedené v §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud, který její dovolání zamítl ústavní stížností napadeným rozhodnutím, se dovolacím důvodem podle §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. nezabýval s odůvodněním, že v případě přípustnosti dovolání, založeného podle §239 odst. 1 o.s.ř., nelze v dovolacím řízení přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu i soudu I. stupně. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. pak Nejvyšší soud ČR považoval rozsudek odvolacího soudu za správný. V odůvodnění svého rozhodnutí v tomto směru v podstatě uvedl po rozboru nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., že tento nález odstranil a do budoucna zamezil kategorizaci občanů tehdy již České republiky při uplatňování nároků ve smyslu restitučního zákona podle neústavní podmínky trvalého pobytu a současně zrušením uvedené neústavní podmínky umožnil uplatnit restituční nároky i těm občanům, původně ČSFR, tehdy již ČR, kteří byli právě v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu (nikoliv však podmínky státního občanství) z uplatnění restitučních nároků podle restitučního zákona, ve znění před uvedeným nálezem, vyřazeni. Z uvedeného dovodil, že oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů a nálezu Ústavního soudu shora označeného, nemůže být osoba, která podmínku státního občanství splňovala teprve ke dni 1. 11. 1994, popřípadě v době pozdější. Je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle restitučního zákona je oprávněnou osobou jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství. Také je nepochybné, že okamžik, k němuž musí být tato podmínka naplněna, není restitučním zákonem stanoven. Podle názoru dovolacího soudu je třeba z této skutečnosti dovodit, že restituční zákon nevylučuje, aby takový okamžik nastal následně po jeho účinnosti, a kdy se tak může stát nejpozději, je dáno ustanovením §5 odst. 2 restitučního zákona, ve znění před nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., potud, že restituční nárok mohl být uplatněn oprávněnou osobou (tehdy mj. splňující podmínku státního občanství) do 1. 10. 1991. Měl-li nález Ústavního soudu shora označený umožnit mimo jiné uplatnění restitučních nároků těm občanům, kteří jej nemohli uplatnit v důsledku nenaplnění neústavní podmínky trvalého pobytu nejpozději ke dni 1. 10. 1991, lze uzavřít, že osoba, uplatňující restituční nárok podle restitučního zákona, ve znění po citovaném nálezu, musela podmínku státního občanství splňovat nejpozději ke dni 1. 10. 1991 a současně musela uvedenou podmínku naplňovat ke dni 1. 11. 1994. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka, která nesplňovala podmínku státního občanství k uvedeným datům, tedy nemůže být oprávněnou osobou k vydání požadovaných nemovitostí, a bylo tedy již z tohoto důvodu namístě její žalobu zamítnout.
V tomto rozhodnutí spatřuje stěžovatelka, jak uvádí v ústavní stížnosti, porušení svých základních práv plynoucích z čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Je přesvědčena o tom, že oprávnění oprávněných osob k vydání nemovitosti je třeba posuzovat ke dni původní účinnosti restitučního zákona a ke dni "dodatečné účinnosti" téhož předpisu, vyvolané nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994. Zatím, co v prvém případě stěžovatelka nebyla oprávněnou osobou, protože nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území ČR, ve druhém případě jí již byla, neboť již zákonnou podmínku státního občanství splňovala. Oprávněnou osobou se tak mohla stát teprve po zrušení podmínky existence trvalého pobytu na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., ale nikoliv se zpětnou účinností, ale ve lhůtách, které byly pro uplatňování nároků nově stanoveny, přitom ke dni, ke kterému svůj nárok mohla uplatnit, podmínku státního občanství stěžovatelka splňovala. Dle mínění stěžovatelky by výklad přijatý Nejvyšším soudem ČR bezdůvodně zvýhodňoval ty občany, kteří si nekvalitní právní úpravu vyložili tak, jak jim byla veřejně interpretována.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 7 C 133/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná, neboť závěry Nejvyššího soudu ČR v napadeném rozhodnutí je třeba považovat za ústavně konformní a v zásadě odpovídající odůvodnění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., v němž výslovně konstatoval, že tímto nálezem nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se tímto nálezem stanou osobami oprávněnými - tedy jen těch osob, které do té doby nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na našem území. Zmíněný nález tak umožnil realizovat nároky na vydání věci podle restitučního zákona pouze občanům ČR (dříve ČSFR), jímž v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1994 bránila v jejich realizaci protiústavní podmínka trvalého pobytu, kteří však restituční podmínku státního občanství splňovali ke dni uplynutí lhůty, uváděné tehdy v ustanovení §5 odst. 2 restitučního zákona, tedy ke dni 1. 10. 1991.
Za stavu, kdy Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího soudu ČR, podmínky státního občanství stěžovatelky se týkající, za ústavně konformní, ztratily na významu její námitky ve směru k závěru krajského soudu o tom, že znárodnění nebylo vykonáno v rozporu s právními předpisy, nehledě k tomu, že v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které bylo předmětem ústavní stížnosti, je ani namítat nebylo možno, když tento soud byl ve svém rozhodování omezen v rozsahu přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, a tedy i soudu I. stupně (vady předcházejícího řízení ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. stěžovatelkou namítány nebyly) vymezením předmětu dovolání. Obdobně ze stejného důvodu v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze vytýkat, že tento soud nezohlednil neprovedení dokazování k tvrzení stěžovatelky o tom, že čsl. státní občanství nikdy neztratila. Pro úplnost třeba dodat, že toto své tvrzení stěžovatelka uplatnila teprve u odvolacího jednání, když předtím v řízení před soudem I. stupně sama ve své výpovědi potvrdila, že nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. nemohla bezprostředně po účinnosti tohoto zákona uplatnit, neboť měla pouze občanství USA a skutečnost, že v minulosti pozbyla čsl. státní občanství také sama doložila potvrzením velvyslanectví ČSFR ve Washingtonu ze dne 3. 6. 1983.
Z uvedených důvodů byla tedy ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu