ECLI:CZ:US:1999:4.US.300.99
sp. zn. IV. ÚS 300/99
Usnesení
IV. ÚS 300/99
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti O. A., zastoupené JUDr. B. F., advokátkou, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 10. 1998, čj. 16 C 195/95-48, a Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1999, čj. 21 Co 40/99-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka v podstatě uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení celé řady jejích ústavně zaručených práv, a to v situaci, kdy prokázala listinou o udělení státního občanství ČR nabytí tohoto občanství ke dni 28. 4. 1995. Ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. je proto třeba mít za to, že je nejen osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění, ale že dodržela i lhůtu podle ustanovení §5 odst. 2 a 4 téhož zákona. Soudy obou stupňů se rovněž nezabývaly platností darovací smlouvy a okolnostmi, za kterých byla uzavřena, a navíc odvolací soud zasáhl do jejího práva na soudní ochranu tím, že o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nerozhodl usnesením, nýbrž rozsudkem.Ze všech uvedených důvodů domáhá se proto zrušení napadených rozsudků.
Jak konstatoval již Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 27. 7. 1999, čj. 23 Cdo 1636/99-82, posoudil Městský soud v Praze otázku podmínky státního občanství stěžovatelky od roku 1977 do 28. 4. 1995, a to tehdy ČSSR, později ČSFR, nyní ČR podle konstantní judikatury představované celou řadou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a to rovněž publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K uvedenému Ústavní soud dodává, že také v nálezu Ústavního soudu publikovaném pod č. 164/1994 Sb. je výslovně konstatováno, že nově otevřená lhůta se týká jen osob, které se nálezem stanou osobami oprávněnými. Podle uvedeného nálezu jde o osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR). To znamená, že zmíněný nález Ústavního soudu ČR umožnil realizovat nároky na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. pouze občanům České republiky (dříve ČSFR), jimž v době od 1. 4. 1991 do 1. 10. 1991 bránila v jejich realizaci protiústavní podmínka trvalého pobytu a které restituční podmínku státního občanství splňovaly ke dni uplynutí lhůty určené tehdy ustanovením §5 odst. 2 restitučního zákona, tedy k 1. 10. 1991.
Poukazuje-li pak stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na skutečnost, že soudy obou stupňů se nezabývaly platností darovací smlouvy, zdůrazňuje tím moment, jenž z hlediska toho, co již bylo konstatováno, je zcela irelevantní, neboť státní občanství jako pojmový znak oprávněné osoby je restituční podmínkou jak z hlediska důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 1 písm. d), tak i podle ustanovení §19 odst. 1 restitučního zákona. Stejně tak je zcela irelevantní stěžovatelčina námitka směřující proti, ostatně správné, formě rozhodnutí odvolacího soudu o jejím návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, nehledě na to, že Nejvyšší soud ČR se v již citovaném rozhodnutí otázkou přípustnosti jejího dovolání zabýval, což znamená, že stěžovatelka ani v tomto směru na svých právech nebyla nijak dotčena.
Všechna uvedená zjištění a úvahy Ústavního soudu jsou natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu