ECLI:CZ:US:1999:4.US.306.98
sp. zn. IV. ÚS 306/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti V.K., zastoupeného JUDr. V.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1998, č.j. 25 Co 250/97-161, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení a ZD, zastoupeného JUDr. M.K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1998, č.j. 25 Co 250/97-161, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 20. 12. 1996, č.j. 4 C 1185/93 a 4 C 1280/93-122, a stanovena povinnost zaplatit náklady odvolacího řízení. Posledně uvedeným rozhodnutím zamítl soud I. stupně návrh, kterým se stěžovatel domáhal odstranění specifikovaných staveb a uvedení pozemků do původního stavu. Současně bylo rozhodnuto o žalobě vedlejšího účastníka, a nákladech řízení.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo vlastnit majetek a vykonávat vlastnické právo ústavně zaručené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), a dále že byl porušen čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle jeho názoru rozhodnutím odvolacího soudu došlo k nucenému omezení výkonu vlastnického práva, které je však možné podle čl. 11 odst. 4 Listiny jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Při posuzování, zda žalované zemědělské družstvo Z., resp. jeho právní předchůdce B., mělo právo stavby na předmětných pozemcích či nikoli, došly podle stěžovatele obecné soudy k natolik extenzivnímu výkladu §16 vl. nař. č. 50/1955 Sb. a §23 zák. č. 49/1959 Sb., včetně vztahu k ust. §133 zák. č. 141/1950 Sb., že tím vybočily z mezí a zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny a porušily i čl. 4 odst. 4 Listiny, jež ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Stěžovatel dále poukázal na konkrétní skutkové okolnosti případu, uvedl své připomínky k některým částem odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že předmětné pozemky byly zemědělským družstvem užívány bez právního důvodu a tudíž zemědělskému družstvu nemohlo vzniknout právo stavby na těchto pozemcích. Stěžovatel dále namítl porušení ust. §122 odst. 1 o.s.ř., a tudíž i vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny, k němuž dle jeho názoru došlo u odvolacího soudu při posuzování listiny z 30. 5. 1968, sepsané s jeho sestrou na OP. Uvedl, že tato listina došla soudu prvního stupně dne 30. 12. 1996, tedy po vydání jeho rozsudku, nebyla čtena ani při jednání u odvolacího soudu dne 13. 1. 1998, takže se nemohl k jejímu obsahu vyjádřit. O její existenci se dověděl až po obdržení rozsudku odvolacího soudu, a o jejím obsahu až po následném nahlédnutí do spisu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek nálezem zrušil.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že všechny jeho úvahy a právní závěry jsou uvedeny v napadeném rozsudku. Dále ve svém sdělení ze dne 12. 2. 1999 uvedl, že úřední záznam ze dne 30. 5. 1968 se nacházel v přílohových spisech, které byly dle referátu Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 7. 1998 odpojeny a vráceny. Odkázal na úřední záznam na č.l. 167 spisu ze dne 26. 5. 1998, a konstatoval, že spis Pd 250/68 OSZ, který měl uvedený úřední záznam obsahovat, byl dle sdělení tohoto zastupitelství již skartován.
Zemědělské družstvo Z., jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že jeho právní předchůdce byl oprávněn na pozemcích stěžovatele stavět, neboť se jednalo o sdružené pozemky. Nesouhlasí s tvrzeným zásahem do ústavně zaručených základních práv a vyjádřilo přesvědčení, že v důkazním řízení před obecnými soudy bylo nepochybně prokázáno, že sporné stavby nejsou stavbami neoprávněnými. Závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 4 C 1280/93, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Pokud jde o namítané porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, podstata ústavní stížnosti v této části spočívá v polemice se způsobem hodnocení důkazů a s právními závěry obecných soudů, které na základě shromážděných důkazů došly k závěru, že žalovanému družstvu, resp. jeho právnímu předchůdci, svědčilo právo stavby na předmětných pozemcích, a to podle předpisů platných v době pořízení staveb. V tomto směru Ústavní soud, v souladu se svojí ustálenou judikaturou, konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu, jak je vyjádřen v čl. 82 Ústavy České republiky ("Ústava"), vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, promítnutá i do ust. §132 o.s.ř. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak se v posuzované věci stalo, kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval. Stejně tak Ústavní soud neshledal nic, co by nasvědčovalo ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. V této části se tedy jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o namítané porušení §122 odst. 1 o.s.ř., podle něhož dokazování provádí soud při jednání, a tím i vybočení z mezí a zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny, Ústavní soud ze shromážděných listinných podkladů zjistil následující: Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel v řízení před obecnými soudy neprokázal své tvrzení, že jeho otec nebyl členem JZD a v tomto směru nenabídl soudu žádný důkaz. Naopak existence členství byla prokázána mj. i z úředního záznamu ze dne 30. 5. 1968 v němž sestra žalobce na OP, kam se sama dostavila s žádostí, aby jí byla poskytnuta náhrada za převzatý živý a mrtvý inventář, vypověděla, že ona i její otec, F.K., vstoupili do JZD B. a to v roce 1961. Ústavní soud ze spisu Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 4 C 1280/93, zjistil, že uvedený důkaz, tj. úřední záznam ze dne 30. 5. 1968, nebyl proveden v rámci dokazování před soudem prvního stupně a tudíž není ani zmíněn v odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 20. 12. 1996. Stejně tak uvedený důkaz nebyl proveden při jednání před odvolacím soudem, jak plyne ze zápisu o jednání na č.l. 157, 158 uvedeného spisu, nicméně v odůvodnění napadeného rozhodnutí zmíněn je, jak je shora uvedeno. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno 13. 5. 1998, ale tento se měl možnost s uvedeným důkazem seznámit a pořídit jeho fotokopii až dne 26. 5. 1998, jak vyplývá z č.l. 167 cit. soudního spisu.
Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny, je třeba rozumět tak, že - v souladu s obecným procesním předpisem - v řízení před obecným soudem musí být účastníku zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 36 odst. 2 Listiny). I v řízení před odvolacím soudem platí, vzhledem k §211 o.s.ř., ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu, týkající se dokazování, tedy i §122 odst. 1 o.s.ř., podle něhož dokazování provádí soud při jednání, stejně jako §123 o.s.ř., zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména §1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. V cit. ust. §122 odst. 1 o.s.ř. je vyjádřena zásada přímosti, která určuje, že dokazování zásadně provádí soud, jež rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému je třeba předvolat účastníky řízení (§115 odst. 1 o.s.ř.). Je tudíž zřejmé, že odvolací soud, v souvislosti s použitím výše uvedeného úředního záznamu ze dne 30. 5. 1968 jako důkazu, vybočil z mezí stanovených v §122 odst. 1 o.s.ř.
Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, stěžovatel neprokázal, že jeho otec nebyl členem JZD. V tomto směru by procesní postavení stěžovatele nijak nezlepšilo ani to, kdyby byl důkaz listinou ze dne 30. 5. 1968, sepsanou se sestrou stěžovatele na Okresní prokuratuře v Benešově, proveden v souladu s ust. §122 odst. 1 o.s.ř., neboť uvedený důkaz prokazuje opak. Vycházeje z této skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že i když je zřejmé, že v řízení před obecnými soudy došlo k uvedené procesní vadě, nelze z takového ojedinělého a v daném kontextu méně významného porušení při celkovém posouzení daného řízení dovodit, že jako celek bylo procesem nespravedlivým ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 4. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu