ECLI:CZ:US:1999:4.US.309.99
sp. zn. IV. ÚS 309/99
Usnesení
IV. ÚS 309/99
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti L. C., s. r. o., zastoupené Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 1999, čj. 22 Ca 104/98-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, zamítajícímu stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 29. 12. 1997, čj. 7121/120/97, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Zábřehu ze dne 25. 11. 1997, čj. 98653/97/400930/7511, o uložení pokuty podle ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, stěžovatelka tvrdí, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím neposkytl ochranu jejím ústavně zaručeným právům a připustil, aby státní moc byla uplatněna v rozporu s článkem 2 odst. 3 Ústavy ČR a článkem 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelka spatřuje v tom, že krajský soud jako soud příslušný k přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu nesprávně posoudil pravomoc finančních úřadů ukládat účetním jednotkám pokuty za porušení zákona o účetnictví tím, že nepřípustně rozšiřujícím způsobem vyložil ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Podle stěžovatelky správa pokut není srovnatelná s ukládáním pokut, neboť podle tohoto výkladu by pak územní finanční orgány byly oprávněny k ukládání pokut podle jakéhokoli právního předpisu, tedy např. i za porušení pravidel silničního provozu. Stěžovatelka dále namítá, že při výkladu citovaného ustanovení správní soud přehlédl, že správa daní je definována jako činnost směřující ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností fyzických a právnických osob. Protože pojem "daňová povinnost" není definována žádnou legislativní zkratkou, nelze její obsah rozšiřovat i na oblast pokut, zejména nelze tvrdit, že uložení pokuty podle ustanovení §37 zákona o účetnictví je opatřením potřebným ke správnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona o územních finančních orgánech.
Ze spisů Finančního úřadu v Zábřehu, Finančního ředitelství v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě, vedených ke shora citovaným rozhodnutím, Ústavní soud zjistil, že správní orgány uložily stěžovatelce pokutu ve výši 80 000,-- Kč za nedostatky zjištěné v účetnictví v kontrolovaném období roku 1995 a 1996, když svoji pravomoc k ukládání pokut vyvodily ze zákona ČNR č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech. Ve správní žalobě stěžovatelka věcnou příslušnost finančního úřadu k ukládání pokut podle zákona o účetnictví zpochybnila a namítla, že finanční úřad je oprávněn sankcionovat daňové subjekty jen za porušení povinností stanovených daňovými právními předpisy či na základě zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Krajský soud v Ostravě se s žalobními argumenty stěžovatelky neztotožnil a v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil, že působnost finančních úřadů při ukládání pokut podle ustanovení §37 zákona o účetnictví je dána v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o územních finančních orgánech, když předtím vyložil a srovnal obsah legislativní zkratky "daně", použité jednak v zákoně o územních finančních orgánech a jednak v zákoně o správě daní a poplatků. Podle krajského soudu zákon ČNR o územních finančních orgánech je kompetenčním předpisem vymezujícím postavení a úkoly územních finančních orgánů státní správy působících v oblasti správy, řízení a kontroly příjmů plynoucích do jednotlivých rozpočtů. Podle ustanovení §1 odst. 1 písm a) citovaného zákona je v působnosti územních finančních orgánů výkon správy daní, dávek, poplatků, odvodů, sankčních odvodů za porušení rozpočtové kázně, příspěvků, pokut a penále odváděných do rozpočtu České republiky, dále obcí a okresních úřadů s výjimkou taxativně vyjmenovaných daní a státních fondů, není-li k tomu zmocněn jiný orgán. Všechny tyto uvedené pojmy jsou podřazeny pod legislativní zkratku "daně", což znamená, že pokud je v tomto zákoně používán pojem "daně", rozumí se jimi každý z těchto vyjmenovaných pojmů. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se správou daní rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností poplatníků, zejména právo daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat a kontrolovat jejich splnění ve stanovené výši a době. Ze znění ustanovení §1 odst. 1 a 2 citovaného zákona s důrazem na obsah legislativní zkratky "daně" vyplývá, že územní finanční orgány mají právo vyměřit (uložit) pokutu odváděnou do státního nebo územního rozpočtu či státních fondů. O jaké pokuty podle ustanovení §1 odst. 1 citovaného zákona se jedná, není nijak vymezeno, leč tak, že se musí jednat o jejich napojení na vyjmenované rozpočty, tzn., že musí jít o pokuty v rámci finančních vztahů k uvedeným rozpočtům a fondům uložené podle právních předpisů tyto vztahy zajišťujících. Těmito předpisy jsou nejen zvláštní daňové zákony a předpisy upravující daňové řízení, ale nepochybně k nim lze přiřadit i zákon o účetnictví, jehož provádění a dodržování je nezbytnou podmínkou pro vyměření daní a jejich odvodu do rozpočtu a fondů. Pokud jde o souvislost se zákonem o správě daní a poplatků, jedná se o předpis procesní, vymezující postup územních finančních orgánů v daňovém řízení a vztahující se na správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a částek neoprávněně použitých nebo zadržených rozpočtových prostředků (dále jen daně), které jsou příjmem rozpočtu republiky, územních rozpočtů a fondů. Legislativní zkratka "daně" použitá v zákoně o územních finančních orgánech a v zákoně o správě daní a poplatků má různý obsah, přičemž v prvním případě je tento pojem širší. Jedná se tedy o jiné vymezení pojmu "daně" než v zákoně o územních finančních orgánech a nelze tyto, na první pohled totožné, pojmy zaměňovat. Z rozdílného vymezení pojmu "daně" pro určení působnosti územních finančních orgánů ve srovnání s vymezením pojmu "daně" pro aplikaci zákona o správě daní a poplatků lze dovodit, že "daně" se spravují podle zákona o správě daní a poplatků v případě, že se jedná o "daně" vymezené tímto procesním předpisem (legislativní zkratka v §1 odst. 1 citovaného zákona) na rozdíl od pojmu "daně" vymezeného šířeji pro určení působnosti zákonem o územních finančních orgánech.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, že je oprávněn pouze k hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod a že do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje zpravidla jen tehdy, jestliže tyto nepostupují v souladu s Listinou, zejména pak s obsahem hlavy páté. V projednávaném případě stěžovatelka zastává odlišný právní názor od právního názoru soudu a tvrdí, že z ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o územních finančních orgánech pravomoc územních finančních orgánů k ukládání pokut podle zákona o účetnictví nevyplývá a s odkazem na článek 2 odst. 3 Ústavy ČR a článek 2 odst. 2 Listiny zpochybňuje soudní výklad tohoto ustanovení. Ústavní soud přezkoumal postup soudu z hlediska tvrzeného porušení Ústavy ČR a Listiny a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě vyplynulo, že správní soud se při výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. a) zákona o územních finančních orgánech, podle kterého "finanční úřad vykonává správu daní, popřípadě dotací," podrobně zabýval výkladem pojmů "daně" a "správa daně", vymezených v ustanovení §1 odst. 1 a 2 citovaného zákona, své úvahy vyložil a rozhodnutí řádně odůvodnil. Právní závěry, o které soud opřel své rozhodnutí, jsou logické, netrpí vnitřním rozporem a jsou v souladu se skutkovými zjištěními správních orgánů. Ve věci bylo nařízeno jednání, kde byl stěžovatelce dán prostor k vyjádření. Respektoval-li správní soud takto ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, tak i procesní principy plynoucí z ústavního pořádku, neshledal Ústavní soud oprávnění k přezkoumání jeho rozhodnutí. Na tomto faktu nemůže nic změnit ani námitka stěžovatelky, že v obdobné věci bylo publikováno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, založené na diametrálně odlišném právním názoru. Ústavní soud si je vědom toho, že neexistence Nejvyššího správního soudu, či jiného soudního orgánu završujícího soustavu soudního přezkumu správních rozhodnutí, neumožňuje efektivním způsobem sjednocovat judikaturu správních soudů, tato skutečnost však v projednávaném případě není z již konstatovaných příčin relevantním důvodem pro odlišný závěr.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevně neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu