ECLI:CZ:US:1999:4.US.31.99
sp. zn. IV. ÚS 31/99
Usnesení
IV. ÚS 31/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. J. K., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 740/98-59, ze dne 3. 12. 1998, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení soudu druhého stupně, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti stěžovatele do usnesení soudu prvého stupně o prodloužení trvání vazby (usnesení čj. 3 Nt 533/98-5, ze dne 13. 11. 1998).
V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 11. 1998, čj. 3 Nt 533/98-5, bylo rozhodnuto o prodloužení trvání vazební lhůty v jeho trestní věci, neboť soud prvého stupně dospěl k závěru, že i nadále trvají důvody vazby ve smyslu §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení soudu prvého stupně zrušeno v bodě I. a znovu bylo rozhodnuto, a to nejen ve vztahu ke stěžovateli, tak že vazba se namísto do 7. 6. 1999 prodlužuje do 7. 4. 1999. Odvolací soud kromě toho, že dobu vazby neprodloužil tak, jak bylo uvedeno v usnesení soudu prvého stupně, v podstatě se ztotožnil s odůvodněním soudu prvého stupně a ve svém odůvodnění uvedl skutečnosti, které nebyly v dosud provedeném přípravném řízení prokázány. Dále poukazuje zejména na průtahy ve vyšetřování, nenařizování výslechů svědků, na provedení malého počtu výslechů obviněných ve vazbě a neprovádění dalších důkazů významných pro objasnění věci. Důvody, pro které je trvání vazby prodlouženo, jsou podle názoru stěžovatele neurčité, nekonkrétní a pouze účelové. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že tyto zásadní nedostatky, které provázely a nadále provázejí průběh přípravného řízení, neustále narůstají a na základě toho je pak soud informován a rozhoduje o trvání vazebních důvodů, které ve skutečnosti již neexistují. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 14 To 740/98-59, ze dne 3. 12. 1998, jímž byla zamítnuta stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu pro Prahu-západ, čj. 3 Nt 533/98-5, ze dne 13. 11. 1998, zrušil.
Krajský soud v Praze ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 3. 12. 1998 i odůvodnění usnesení soudu I. stupně - Okresního soudu Praha - západ - ze dne 13. 11. 1998, sp. zn. 3 Nt 533/98.
Okresní státní zastupitelství Praha - západ ve svém písemném vyjádření ze dne 12. 7. 1999 k obsahu ústavní stížnosti, kterou považuje za neopodstatněnou, uvedlo, že vyšetřování, které bylo mimořádně rozsáhlé (a bylo již ukončeno), probíhalo velmi intenzivně, poukázalo i na značný počet obviněných osob s tím, že samotné seznamování s výsledky vyšetřování s ohledem na počet obviněných trvalo téměř 2 měsíce, což je sice možné izolovaně pokládat za dobu neúměrnou, ale má-li se s rozsáhlým spisovým materiálem seznámit 25 obviněných a jejich obhájců, nejde o čas nikterak nereálný. Soudy obou stupňů měly pro svá rozhodnutí vždy spisový podklad, přitom je vcelku pochopitelné, že názor soudu se může rozcházet s názorem obviněného. Podle názoru ve vyjádření uvedeného postup a rozhodnutí Krajského soudu v Praze nebyl v rozporu s čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 5 Listiny základních práv a svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. 3 Nt 533/98, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel, spolu s dalšími osobami, je vazebně stíhán pro trestné činy nedovolené překročení státní hranice podle §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákona a účast na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona, do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 6. 1998 s tím, že vazební lhůta počala běžet dnem 7. 6. 1998. Soud I. stupně při rozhodování o návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 10. 11. a 12. 11. 1998, o prodloužení vazební lhůty o šest měsíců, t.j. do 7. 6. 1999, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, rozhodl na základě seznámení se s dosud shromážděným spisovým materiálem z přípravného řízení, z něhož je patrno, že vyšetřování je vedeno pro značně rozsáhlou trestnou činnost, prováděnou organizovaně s účastí velkého počtu osob, mezi svědky jsou i cizí státní příslušníci a vyšetřování je vedeno v návaznosti na spolupráci s orgány činnými v trestním řízení ve SRN a na Slovensku. Soud ve svém usnesení vyjádřil názor, že vyšetřování nemohlo být skončeno v zákonné šesti měsíční vazební lhůtě, ale nebude jej možno řádně ukončit ani ve lhůtě časově blízké. Ohledně existence vazebních důvodů ve vztahu ke stěžovateli soud dovodil trvání vazebních důvodů ve smyslu §67 písm. a), b) a c) tr. řádu, které jsou v odůvodnění usnesení patřičným způsobem rozvedeny.
Krajský soud v Praze podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. řádu ohledně všech obviněných, kteří podali stížnost (tedy i stěžovatele), napadené usnesení v bodě I. zrušil a znovu rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby, a to do 7. 4. 1999. V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že se ztotožňuje se závěry okresního soudu ohledně trvání vazebních důvodů u jednotlivých obviněných i se zdůvodněním jeho usnesení. Ve vztahu ke stěžovateli spolu s obviněným K. a Š. krajský soud uvedl, že dosavadní zjištění nasvědčují tomu, že tito měli patřit k organizátorům trestné činnosti a že každý z nich měl mít kontakty na další skupiny či osoby, které nebyly dosud vyslechnuty či identifikovány a poukázal i na to, že dosud nebyly provedeny všechny důkazy významné pro objasnění věci, v potaz také vzal vyjádření vyšetřovatele o rozšíření trestního stíhání i na další osoby. Na straně druhé dal krajský soud za pravdu námitkám některých obviněných ohledně možnosti rychlejšího postupu ve vyšetřování a z tohoto důvodu také zrušil usnesení soudu prvého stupně v bodě I. o prodloužení lhůty trvání vazby do 7. 6. 1999 a znovu rozhodl o prodloužení lhůty trvání vazby do 7. 4. 1999, neboť je toho názoru, že tato doba je přiměřená náročnosti vyšetřované věci a jejímu významu.
V uvedeném postupu a rozhodnutí krajského soudu, který své rozhodnutí náležitě odůvodnil, a to jak trvání vazebních důvodů u stěžovatele, tak i nutnost prodloužení doby trvání vazby, kterou také oproti rozhodnutí soudu I. stupně zkrátil v souladu s požadavkem trvání vazby jen po nezbytnou dobu, neshledal Ústavní soud nic, co by odůvodňovalo jeho zásah. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu