ECLI:CZ:US:1999:4.US.33.96
sp. zn. IV. ÚS 33/96
Usnesení
IV. ÚS 33/96
Ústavní soud rozhodl dne 1. dubna 1999 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) ing. Z.S., 2) J.S., 3) Z.S., všech zastoupených advokátem Mgr. J.Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 1995, čj. 15 Co 885/94-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové stěžovatelé uvádějí, že tímto rozsudkem bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v Hradci Králové totiž ve svém rozhodování nerespektoval závazný výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., vyslovený v nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 131/1994 Sb., na jehož obsah stěžovatelé odkazovali již v odvolacím řízení. Existenci nátlaku je totiž třeba prokazovat v každém konkrétním případě a neposuzovat jej jako v rozhodné době existující a objektivně trvající stav. Z uvedeného důvodu domáhají se proto stěžovatelé zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu 12 C 286/93 Okresního soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že žalobci A. a V. H., se u tohoto soudu domáhali žalobou zrušení části kupní a darovací smlouvy, kterou stěžovatelům 1) a 2) bezplatně převedli v souvislosti s uzavřenou kupní smlouvou na budovu zemědělské pozemky, v žalobě blíže vyznačené. V průběhu řízení žalobci navrhli, aby do řízení na straně stěžovatelů vstoupil stěžovatel 3), neboť polovina pozemků byla na něj v mezidobí převedena. Okresní soud tuto změnu připustil. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 1994, čj. 12 C 286/93-30, byla podle §8 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb. zrušena část kupní a darovací smlouvy dle notářského zápisu SN v H., ze dne 22. 1. 1988, čj. NZ 48/88, N 69/88, týkající se předmětných parcel, ve vztahu k stěžovateli 1) byla však žaloba zamítnuta. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že zemědělské pozemky byly převedeny darem v souvislosti s koupí zemědělské usedlosti, a že je tudíž naplněna skutková podstata ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 195/1993 Sb. K odvolání stěžovatelů rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu změnil pouze ve výroku II. tak, že se zamítá žaloba proti stěžovateli 3), zatímco ve výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil. V důvodech svého rozsudku uvedl krajský soud, že se ztotožňuje s právními závěry soudu prvého stupně s výhradou závěrů, které vedly tento soud k zamítnutí žaloby proti stěžovateli 1) a naproti tomu k vyhovění žalobě proti stěžovateli 3). Jak dále konstatuje krajský soud, upravil zákonodárce dva případy restituce vlastnictví zemědělských pozemků mezi fyzickými osobami. V prvém případě, došlo-li k darování pouze zemědělských pozemků, musí oprávněná osoba prokazovat při uzavření darovací smlouvy tíseň. V druhém případě, došlo-li k bezúplatnému převodu zemědělských pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily, oprávněná osoba stav tísně při uzavření kupní smlouvy prokazovat nemusí. Z citovaného ustanovení vyplývá i věcná legitimace, a to pokud jde o stěžovatele v tom směru, že pasivně legitimování jsou pouze první dva stěžovatelé. Podmínka, že zemědělské pozemky musí být alespoň ve vlastnictví osoby blízké osobě, jíž byly pozemky darovány nebo na ni bezúplatně převedeny, je pouze zásadní podmínkou úspěchu žaloby, neboť jinak by bez dalšího musela být zamítnuta. K dovolání stěžovatelů rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 25. 11. 1998, čj. 2 Cdon 1416/96-79, tak, že dovolání stěžovatelů 2) a 3) odmítl, zatímco dovolání stěžovatele 1) zamítl. V důvodech tohoto rozsudku uvedl Nejvyšší soud ČR, že výhrady prvního stěžovatele proti právnímu posouzení, na kterém spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, nejsou důvodné, dovolání druhé stěžovatelky je objektivně nepřípustné a dovolání třetího stěžovatele je nepřípustné subjektivně.
Protože rozsudek Nejvyššího soudu ústavní stížností napaden není, ačkoli ve vztahu k stěžovateli 1) tento soud rozhodl věcně, znamená to, že ve vztahu k tomuto stěžovateli je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná z následujících důvodů. Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě však nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti, směřující jen proti rozhodnutí krajského soudu, by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by citované rozhodnutí Nejvyššího soudu stran prvého stěžovatele nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
Pokud se týče stěžovatelů 2) a 3), odkazuje Ústavní soud na již konstantní judikaturu, promítající se jak v rozhodování obecných soudů, tak i v rozhodování Ústavního soudu. Tak kupř. v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 260/95, publikovaném pod č. 11 Sbírky nálezů a usnesení, svazek 7, ročník 1997 - I. díl, str. 7, se poukazuje na existenci Směrnic vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství, jež uvedly v souvislosti s převodem obytných částí zemědělských usedlostí do praxe i jakési smluvní donucení u zemědělských pozemků k této usedlosti náležejících, takže byly uzavírány různé smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné jejich označení. Obdobné stanovisko zaujal i Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1341/96 (Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 9, poř. č. 18). Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že výklad ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (nyní po novelizaci zákonem č. 30/1996 Sb. ustanovení §8 odst. 4 citovaného zákona) byl ze strany obecných soudů učiněn ústavně konformním způsobem.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 1. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu