ECLI:CZ:US:1999:4.US.331.99
sp. zn. IV. ÚS 331/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. F., zastoupeného JUDr. E. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 1999, pod sp. zn. 25 Co 602/98, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 15. července 1998, pod sp. zn. 5 C 255/97 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu nalézacího o tom, že stěžovatel je povinen v důsledku zrušeného práva společného nájmu vyklidit byt bez práva na zajištění bytové náhrady.
V odůvodnění stížnosti stěžovatel mimo jiné uvádí, že odvolací soud nepřipustil ve svém potvrzujícím rozsudku dovolání, ačkoliv se stěžovatel takového výroku před vyhlášením rozsudku domáhal. Současně bylo zjištěno od vedlejšího účastníka - Okresního soudu v Benešově, že řízení ve věci dovolání bylo zahájeno.
Ústavní soud konstatuje, že jeho převažující judikatura je, po přijetí novely o.s.ř., která nabyla účinnosti od 1. 1. 1996, a kterou bylo doplněno ustanovení §239 odst. 2 zakládající podmíněně přípustné dovolání, vyjádřena např. v usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. 9. 1996, kdy Ústavní soud vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Každý jiný přístup by zakládal zcela nežádoucí stav, kdy vedle sebe probíhají dvě řízení, přičemž je to nikoli Ústavní soud, ale Nejvyšší soud, kterému přísluší sjednocovat judikaturu, mimo jiné tím, že rozhoduje o dovoláních. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takové věci, jako je věc stěžovatelů, tedy může začít plynout až po doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud k ní budou ústavněprávní důvody.
Z výše uvedených důvodů byl proto soudce zpravodaj nucen stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. srpna 1999
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj