ECLI:CZ:US:1999:4.US.334.99
sp. zn. IV. ÚS 334/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. L. H., zastoupené JUDr. M. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 1999, č. j. 3 To 468/99-12, 3 To 484/99-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 9. 7. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 1999, č. j. 3 To 468/99-12, 3 To 484/99-12, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 1999, č.j. 2 Nt 197/99-4, jímž bylo rozhodnuto, že podle §71 odst. 2 tr. ř. se lhůta trvání vazby obviněné stěžovatelky prodlužuje o jeden měsíc, tj. do 23. 6. 1999, neboť nadále trvají vazební důvody uvedené v §67 odst. 1 písm. a) a b) tr. řádu. Současně požadovala, aby jí do doby trvání vazby (vazební lhůty) byla započítána doba od jejího zatčení ve SRN dne 9. 2. 1998 do jejího předání orgánům České republiky dne 23. 7. 1998 v 10.00 hod.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím a rozhodnutím mu předcházejícím, byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Uvedla, že podáním ústavní stížnosti nesleduje přezkoumání důvodů vazby jako takových, ale domnívá se, že pro účely rozhodování o prodloužení vazby nutno brát v úvahu i dobu, po kterou byla ve vazbě mimo území České republiky, tj. dobu od jejího zadržení a umístění do vydávací vazby ve SRN dne 9. 2. 1998 do 23. 7. 1998, kdy byla předána orgánům České republiky. Poukázala na čl. 9 odst. 1 cit. mezinárodního paktu a vyjádřila názor, že pro započítávání vydávací vazby svědčí znění čl. 9 odst. 3, věty druhé tohoto paktu, podle něhož "Není obecným pravidlem, aby osoby čekající na trestní řízení byly drženy ve vazbě; propuštění však může být podmíněno zárukami, že se dostaví k trestnímu řízení v jakémkoli jiném stadiu soudního řízení a k vynesení rozsudku." Dle jejího názoru jestliže byla zadržena na základě zatýkacího rozkazu vydaného českým soudem, pak orgány SRN pouze realizovaly vůli orgánu Českého státu a v okamžiku zatčení ji omezily na osobní svobodě. Obviněný nemůže odpovídat z hlediska délky omezení na svobodě, a tedy z hlediska délky trvání vazby, za to, že veřejná moc není schopna dosáhnout krátkých extradičních lhůt. Dále namítla, že orgány veřejné moci neaplikovaly ustanovení o řízení proti uprchlému obsažené v hlavě 19, oddílu druhém (§302 a násl.) tr. řádu.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka se prakticky domáhá vyslovení odlišného názoru na zápočet vazby vykonávané mimo území ČR do vazebních lhůt podle §71 tr. řádu. Jelikož tento problém byl již rozveden v žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby, o které rozhodoval krajský soud napadeným usnesením ze dne 31. 5. 1999, věnoval se této problematice podrobně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na argumentaci tam obsaženou plně odkázal, aniž by považoval za nutné, po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, k této cokoliv podstatného doplnit. Dále uvedl, že pokud je v ústavní stížnosti poukazováno na možnost využití řízení ve smyslu §302 a násl. tr. řádu, tak v předmětné věci takové řízení probíhalo před vydáním stěžovatelky ze SRN. Konstatoval, že názor rozvedený k předmětnému problému v napadeném usnesení je i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, jak vyplývá z rozhodnutí, které bylo publikováno pod č. 14/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S ohledem na uvedené skutečnosti vyjádřil přesvědčení, že napadeným usnesením nebyla ve vytýkaných směrech porušena ústavní práva a svobody stěžovatelky a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí, jakož i dalších shromážděných podkladů pro rozhodnutí, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci (ustanovení) hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů při aplikaci §71 tr. řádu. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na soudní a jinou právní ochranu. Přitom není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názor obecných soudů, za předpokladu, že se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích. Je především věcí Nejvyššího soudu ČR, aby sjednocoval judikaturu ve věcech, které obecné soudy rozhodují, což tento, jak vyplývá z jeho usnesení ze dne 16. 8. 1995, sp. zn. 1 Tvn 210/95, také činí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu