ECLI:CZ:US:1999:4.US.335.98
sp. zn. IV. ÚS 335/98
Usnesení
IV. ÚS 335/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti K. a V.A., zastoupených JUDr. R.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 30 Co 158/98-83, ze dne 28. 4. 1998, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, čj. 9 C 218/96-67, ze dne 19. 12. 1997, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a V.Z., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení čl. 1 Ústavy ČR a čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Předmětnými rozsudky bylo dáno přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu v přízemí domu v R., kterou dal V.Z. (žalobce) stěžovatelům v žalobě podané dne 6. 3. 1996. Vydání těchto soudních rozhodnutí předcházelo soudní řízení, v němž bylo nejprve rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, čj. 9 C 218/96- 18, ze dne 19. 4. 1996, přivoleno k výpovědi z nájmu bytu, poté byl tento rozsudek rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 30 Co 423/96, ze dne 6. 9. 1996, zrušen s vyslovením odlišného právního názoru a věc byla vrácena soudu I. stupně, který pak rozsudkem, čj. 9 C 218/96-35, ze dne 6. 12. 1996, žalobu zamítl a k odvolání žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 30 Co 64/97-46, ze dne 18. 2. 1997, tento zamítavý rozsudek potvrzen. Na základě dovolání podaného žalobcem Nejvyšší soud ČR rozsudkem, sp. zn. 2 Cdon 863/97, ze dne 15. 7. 1997, rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, přičemž vyslovil, že dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci, byl uplatněn důvodně. Oba obecné soudy pak ve stížností napadených rozhodnutích rozhodly, vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, v neprospěch stěžovatelů a přivolily k výpovědi z nájmu bytu stěžovatelům.
Základ ústavní stížnosti představuje vyjádření nesouhlasu stěžovatelů s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, vysloveným v jeho rozhodnutí o dovolání, kterým pak byly při rozhodování vázány oba obecné soudy, týkajícím se výkladu ustanovení §680 odst. 2 o.z. Stěžovatelé se naopak ztotožňují s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem, podle něhož bylo toto ustanovení pojato do zákona za účelem ochrany nájemce. Zákon tak umožňuje nájemci platit nájemné původnímu vlastníkovi až do doby, kdy je mu oznámena změna vlastnictví k pronajaté věci. Žádná právní norma přitom nestanoví, že by pro tento případ došlo také k přechodu již existujících závazků nájemce vůči původnímu vlastníkovi na nabyvatele, neboť tato povinnost zůstává zachována nájemci i po přechodu vlastnictví na nového nabyvatele. K právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR stěžovatelé namítají, že je odůvodněn tautologicky, a jeho právní posouzení věci je v tomto ohledu pro nedostatek řádného odůvodnění nepřezkoumatelné, když Nejvyšší soud ČR ve svém výkladu daného právního ustanovení dovozuje, že nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy. Na nabyvatele však nepřecházejí z titulu právního nástupnictví všechna práva a povinnosti původního pronajímatele, ale pouze příkladmo a bez bližšího zdůvodnění Nejvyšší soud ČR uvádí, která práva a povinnosti na nabyvatele pronajaté věci přecházejí, a která nikoliv. Nejvyšší soud ČR přitom podle stěžovatelů řádně a přesvědčivě nevysvětlil, o co svůj právní názor, pokud jde o to, do kterých práv a povinností nabyvatel vstupuje a do kterých nikoliv, opírá, popřípadě z jakých zákonných ustanovení případná sukcese vyplývá. Stěžovatelé jsou proto toho názoru, že výpovědní důvod neplacení nájmu má pouze ten pronajímatel, ve vztahu k němuž jsou v placení nájmu v prodlení, a nikoliv nový vlastník nemovitosti, vůči němuž své povinnosti platit nájem od počátku řádně plní, tím spíše, když původní vlastník neplacení nájmu, bez ohledu na jeho pohnutky, toleroval a nový vlastník koupil nemovitost s tím, že této skutečnosti zneužije ve svůj prospěch. Stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů, která se opírala o výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu ČR, bylo pak, jak uvádějí stěžovatelé, zasaženo do jejich ústavně zaručených základních práv. Jde o jejich právo na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti, když stěžovatelé neměli možnost se jednání u dovolacího soudu zúčastnit a vyjádřit se k argumentaci žalobce (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo na soudní ochranu (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny) a dále právo zaručené v čl. 11 odst. 3 Listiny, když napadená rozhodnutí připustila zneužití institutu vlastnictví vlastníkem. Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem a připojil si spis Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 9 C 218/96.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ústí nad Labem opakuje právní názor, který vyslovil již ve svých rozhodnutích před rozhodnutím dovolacího soudu, a má i nadále za to, že k přechodu práv a povinností na nového nabyvatele dochází ex nunc - od změny vlastnictví, nikoliv od samého počátku. Z §680 odst. 2 o.z. nelze vyvodit, že by přecházela pouze některá práva a povinnosti (právo pronajímatele na výpověď nájmu) a další nikoliv (právo na nájemné). Nájemné představuje majetkový ekvivalent za užívání vlastnictví pronajímatele, patří proto vždy tomu, kdo byl jejím vlastníkem. Porušením povinnosti nájemné platit vzniká pronajímateli právo na výpověď nájmu a jde tedy o sankci za to, že mu nájemce způsobil majetkovou újmu. Tato majetková újma však vznikla pouze původnímu vlastníkovi a pokud jemu zůstává zachováno právo na nájemné, není důvod, aby tomu odpovídající právo na výpověď nájmu přešlo na nového vlastníka, kterému žádná újma nevznikla. Ústavní stížnost proto krajský soud považuje za důvodnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž V.Z., jako vedlejší účastník. Ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatelé vytýkají rozsudku Nejvyššího soudu ČR porušení právních předpisů, včetně Ústavy ČR, přitom se ale jeho zrušení v petitu ústavní stížnosti nedomáhají. Za této situace pak není důvod napadená rozhodnutí zrušit, neboť v souladu s ustanovením §243d odst. 1 o.s.ř. rozhodly tyto soudy tak, jak byly vázány právním názorem Nejvyššího soudu ČR, jejž vedlejší účastník považuje za správný a náležitě zdůvodněný. Pokud stěžovatelé vytýkají rozhodnutí Nejvyššího ČR soudu neurčitost odůvodnění v části sdělující, že na nového vlastníka přecházejí práva a povinnosti pronajímatele s výjimkou těch, na něž se toto zvláštní právní nástupnictví nevztahuje, pak tyto výjimky vysvětluje Nejvyšší soud ČR v předchozím odstavci. Lze zde zobecnit tak, že jde o případy, kdy by přechod práva byl v rozporu s jiným právem či povinností bývalého či nového vlastníka, jak je tomu u peněžitých nároků pronajímatele a nájemce vzniklých za trvání nájemního vztahu původních účastníků, jinak by docházelo k bezdůvodnému obohacení nového vlastníka, tedy v rozporu s ustanovením §451 odst. 2 o.z. Pro oprávnění pronajímatele vypovědět nájemci bytu nájemní vztah není přitom nutné, aby v době podání výpovědi dluh na nájemném trval. Tato možnost výpovědi nájmu není jen sankcí za porušení povinnosti nájemce platit nájemné, ale má také chránit pronajímatele před možným opakováním takového hrubého porušení povinnosti vůči němu. Není takového ustanovení zákona, které by podporovalo názor stěžovatelů a původní názor krajského soudu, že výpověď nájmu bytu může dát pouze ten konkrétní pronajímatel, kterému nájemce nájemné včas nezaplatil. S právním postavením pronajímatele přešlo tedy na nového vlastníka trvající právo předchozího pronajímatele dát výpověď nájmu bytu nájemcům, když výpověď již nemůže dát pronajímatel, u něhož dluh vznikl. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Meritum ústavní stížnosti představuje polemika s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, týkajícím se výkladu ustanovení §680 odst. 2 o.z. Textace tohoto ustanovení stanoví, že dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána. Při výkladu tohoto zákonného ustanovení dospěl Nejvyšší soud ČR k právnímu závěru, že nový nabyvatel vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. nájemní smlouvy. Na nabyvatele však nepřecházejí z titulu tohoto právního nástupnictví všechna práva a povinnosti původního pronajímatele, zejména na něho nepřecházejí peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele. Se vstupem nabyvatele do právního postavení pronajímatele je však podle názoru Nejvyššího soudu ČR spojen i ten důsledek, že je nový nabyvatel oprávněn dát nájemci výpověď nájmu bytu zásadně za stejných předpokladů jako původní vlastník, jak je tomu zejména u výpovědi nájmu bytu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. c), d), g) a h) o.z.
Ústavní soud především připomíná, že při hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod nemůže odhlížet od nezávislosti rozhodování obecných soudů a jejich právní závěry přehodnocovat, a to ani za situace, že by s nimi sám nesouhlasil, pokud ovšem nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, kterážto podmínka však v daném případě splněna není.
Ústavní soud tak není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto postupují ve shodě s procesními principy tak, jak jsou zakotveny v hlavě páté Listiny, jak se v daném případě stalo. I když senátu Ústavního soudu, projednávajícímu danou věc, je bližší názor Krajského soudu v Ústí nad Labem, jehož výklad ustanovení §680 odst. 2 o.z. podle jeho náhledu spíše odpovídá smyslu a účelu tohoto ustanovení, nemůže na druhé straně nerespektovat fakt, že Ústavnímu soudu nenáleží sjednocovat judikaturu obecných soudů, a že tato role ze zákona přísluší Nejvyššímu soudu ČR. Výklad Nejvyššího soudu ČR, který tento k uvedenému ustanovení v daném případě podal, pak nelze považovat za výklad, který by nebyl ústavně konformní, a proto nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, když Ústavní soud nezjistil ani porušení základního práva stěžovatelů na veřejné projednání věci v jejich přítomnosti, chráněného v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jednání soudů obou stupňů, které předcházela vydání napadených rozhodnutí, byli stěžovatelé, jak patrno z připojeného spisu, přítomni, přitom, pokud jde o řízení u soudu dovolacího, nevyžaduje o.s.ř. obligatorní nařízení ústního jednání (§243a o.s.ř.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu