ECLI:CZ:US:1999:4.US.34.99
sp. zn. IV. ÚS 34/99
Usnesení
IV. ÚS 34/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti E. K., zastoupené Mgr. Z. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 175/96-18, ze dne 13. 11. 1998, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravy, čj. OD 1996/odv./9/, ze dne 24. 4. 1996, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Magistrátu města Brna, odboru dopravy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava), zrušení shora označených rozhodnutí.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatelka uvedla, že na základě nájemní smlouvy č. 61/92, ze dne 17. 7. 1992, byla nájemcem pozemku p. č. 359/1 o výměře 7, 29 m2 k. ú. B.-město. Nájemní smlouva byla uzavřena s pronajímatelem Československými státními drahami, Olomouckou oblastí, na dobu pěti let, t.j. do 31. 12. 1997. Pozemek byl pronajat za účelem umístění prodejního stánku postaveného podle stavebního povolení Drážního správního úřadu (DSÚ), oblast Olomouc, pod čj. 929/92-S-11-MK, ze dne 2. 7. 1992. Pozemek svým charakterem je veden jako ostatní plocha. Úřad městské části Brno-střed, ze dne 25. 3. 1996, čj. OS/96/01003/Kra, rozhodl podle §3 odst. 4 zákona č. 135/1961 Sb. tak, že zastavil činnost spočívající v umístění prodejního stánku na komunikaci ul. N. ke dni 1. 4. 1996 s odůvodněním, že umístění prodejního zařízení je v rozporu s §8 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, kdy uvedenou činnost lze provádět jen na základě povolení příslušného silničního správního orgánu. Odvolání stěžovatelky, směřující proti uvedenému rozhodnutí, bylo rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravy, ze dne 24. 4. 1996, čj. OD 1996/odv./9/, zamítnuto, přitom z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že stánek na komunikaci ulice Nádražní byl umístěn bez povolení silničního správního orgánu o zvláštním užívání komunikací dle ustanovení §8 silničního zákona s tím, že tímto zvláštním užíváním je užívání komunikace k jiným účelům, než ke kterým je tato určena, tj. k chůzi a pojíždění, a povolení tohoto zvláštního určení nebylo nikdy stěžovatelce vydáno. Stěžovatelka poté podala v zákonné lhůtě žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji však svým rozhodnutím ze dne 13. 11. 1998, čj. 30 Ca 175/96-18, zamítl, když dovodil, že rozhodnutí o zjednání nápravy odstraněním prodejního stánku z pozemní komunikace bylo opřeno o zákonný důvod, a to v souladu s ustanovením §8 odst. 1 zákona č. 135/1961 Sb., vzhledem k tomu, že stěžovatelka dle názoru soudu neměla příslušné povolení k užívání komunikace k tzv. jiným účelům než k dopravě. K její námitce, že stánek nikdy nestál na pozemní komunikaci, ale na řádně pronajaté parcele, soud nepřihlédl s odkazem na ustanovení §250h odst. 1 o.s.ř.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že při rozhodování správního orgánu, jakož i při rozhodování Krajského soudu v Brně nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Správní orgány i soud totiž vycházely při svém rozhodování z toho, že p.č. 359/1 je pozemní komunikací a v důsledku této skutečnosti považoval v konečném rozhodnutí i soud důvody původního rozhodnutí správního orgánu o zastavení činnosti k 1. 4. 1996 za správné. Stěžovatelka namítá, že správní orgán měl povinnost již sám zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a k svému rozhodnutí si i opatřit potřebné podklady. Pokud tyto podklady si neopatřil již správní orgán z úřední povinnosti (§32 odst. 1 správního řádu), měl se s touto skutečností vypořádat soud v souladu s ustanovením §250j odst. 2 o.s.ř. Stěžovatelka je toho názoru, že postupem správních orgánů i soudu tak došlo k porušení ustanovení §32 odst. 1 správního řádu a ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř., a tím i k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. l Ústavy ČR a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí zrušil, neboť zásahem veřejné moci došlo k nezákonnému omezení jejího vlastnického práva, a dále, aby přikázal správnímu orgánu Úřadu městské části Brno-střed, odboru obchodu, dopravy a služeb obnovit stav před jeho porušením.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, který ve svém písemné vyjádření uvedl, že ve věci vycházel z toho, že žalovaný i správní orgán prvého stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, a že se tedy jedná pouze o právní posouzení případu. Dále krajský soud poukazuje na zásadu vyjádřenou v ustanovení §250i odst. 1 o.s.ř., podle níž při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dokazování se neprovádí. Námitka stěžovatelky, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť správní orgány i soud vycházely ze skutečnosti, že p.č. 359/1 je pozemní komunikací, a dále, že soud při důsledném respektování ustanovení §250j odst. 2 o.s.ř. se měl s touto otázkou vypořádat sám, nemá podle Krajského soudu v Brně právní opodstatnění. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na to, že stěžovatelka v průběhu správního řízení nikdy nenamítala nepříslušnost správního orgánu prvého stupně i žalovaného, který je v souladu s ustanovením §3c odst. 1 písm. c) zákona č. 135/1961 Sb. oprávněn vykonávat odborný dozor nad pozemními komunikacemi. Krajský soud připouští, že pokud by námitku, že stánek nikdy nestál na komunikaci, stěžovatelka vznesla v řádné lhůtě podle §250b odst. 1 o.s.ř., soud by se takovou námitkou zabývat musel. Stěžovatelka však tuto námitku uplatnila teprve při jednání, po uplynutí uvedené lhůty . Doplňovat žalobu o další skutečnosti (v původní žalobě neobsažené) lze jen ve lhůtě do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni. Stěžovatelka se také mýlí, pokud uvádí, že soud se uvedenou otázkou měl zabývat sám. Správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční, a je tedy věcí žalobce, aby stanovil meze přezkumu soudem ve stanovené dvouměsíční lhůtě, a to nejen pokud jde o rozsah napadeného rozhodnutí, ale také pokud jde o konkrétní právní výtky. Proto Krajský soud v Brně navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník řízení Magistrát města Brna, odbor dopravy, k námitce stěžovatelky uvádí, že pozemek p. č. 359/1 k.ú. B. byl jednoznačně komunikací, přičemž plocha chodníku, kde byl umístěn stánek, je slučkou spojená s plochou vozovky, jak je patrno ze snímku pozemkové mapy. Dále upozornil na to, že povinnost odstranit stánek stěžovatelce vyplývala i z nájemní smlouvy uzavřené s Československými státními drahami, a to z čl. VI., v němž bylo stanoveno, že na výzvu odboru dopravy Úřadu města Brna je stavebník povinen odstranit stavbu (stánek) do tří měsíců ode dne obdržení výzvy k odstranění, přičemž tato výzva byla stěžovatelce zaslána dne 31. 10. 1995.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 175/96, a spisového materiálu odboru dopravy Magistrátu města Brna, dospěl k závěru, že stížnost není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky došlo tím, že ve věci doposud rozhodující orgány veřejné moci dostatečně nezjistily skutkový stav, a to zejména ve směru ke zjištění povahy pozemku, na němž byl umístěn prodejní stánek stěžovatelky. Ve věci rozhodující správní orgány však neměly žádné pochybnosti o tom, že předmětný pozemek má charakter pozemní komunikace, a pokud stěžovatelka s námitkou popírající uvedenou povahu pozemku přišla teprve v průběhu řízení před správním soudem, a to po lhůtě uvedené v ustanovení §250b odst. l o.s.ř., lze stěží závěry Krajského soudu v Brně uvedené jak v jeho rozhodnutí, tak v jeho vyjádřeních, na něž Ústavní soud odkazuje, považovat za protiústavní. Tvrzené dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky tak v daném případě zjištěno nebylo, a ústavní stížnost proto byla podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu