ECLI:CZ:US:1999:4.US.341.98
sp. zn. IV. ÚS 341/98
Usnesení
IV. ÚS 341/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti Ing. L.M., zastoupeného Mgr. M.Z., proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 197/97, ze dne 3. 4. 1998, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 2 To 404/98, ze dne 22. 5. 1998, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozsudků obecných soudů.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 197/97, ze dne 3. 4. 1998, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákona a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, se zařazením do věznice s ostrahou. Krajský soud Ostrava, pobočka Olomouc, změnil rozsudek soudu prvého stupně pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces a v jeho rámci porušení principu "rovnosti zbraní", jejichž porušení spatřuje zejména v tom, že soud prvého stupně nevyhověl jeho důkaznímu návrhu na výslech svědka Mgr. P.O. k otázce majetkových poměrů společnosti M., na počátku roku 1997, k podpisu směnky vystavené v jeho prospěch Mgr. W., a k otázce výše jeho nároku na vypořádací podíl při jeho odchodu ze společnosti M. Stěžovatel poukazuje dále na to, že z obsahu protokolu o konání hlavního líčení je zjevné, že po jeho návrhu na doplnění dokazování v hlavním líčení, umožnil soud zástupci obžaloby položení dalších otázek k jeho osobě jako obžalovanému. Stalo se tak, aniž byl náležitě poučen o svých procesních právech a navíc z položených otázek vyplývá, že obžaloba zjišťovala okolnosti o jeho majetkových poměrech, případně o jeho majetkové účasti v poškozené společnosti. Tyto otázky měly za následek ten fakt, že soud, aniž by rozhodl o jeho návrhu na doplnění dokazování, dokazování ukončil a udělil prostor k závěrečným řečem procesních stran. V rámci odvolacího řízení pak stěžovatel učinil podrobný návrh na doplnění dokazování, odvolací soud však bez náležitého procesního rozhodnutí podle ust. §216 odst. 1 tr. řádu s poukazem na §235 odst. 2 tr. řádu rozhodl o tom, že další navrhované důkazy se provádět nebudou. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však není prezentován názor soudu o nadbytečnosti navržených důkazů, tím méně zde nejsou specifikovány důvody či objasněny názory, kterými byl soud veden při svém rozhodování o potřebě provedení navržených důkazů. Z těchto důvodů navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 T 197/97, z jehož obsahu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, ze dne 3. 4. 1998, sp. zn. 3 T 197/97, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) a trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, za to, že
1. jako zaměstnanec firmy M., který přijímal od klientů peníze za účelem zprostředkování půjček dalším osobám, v době od 23. 9. 1996 do 26. 11. 1996 postupně ve třech případech převzal finanční obnosy, ze kterých pouze část odvedl do pokladny a zbytek ve výši 235.000,- Kč ponechal pro svoji potřebu, a to dne 23. 9. 1996 od A.V., částku 30.000,- Kč, dne 22. 10. 1996 od ing. M.N., částku 5.000,- Kč, dne 26. 11. 1996 od L.V., částku 200.000,- Kč,
2. v době od 31. 1. 1997 do 3. 2. 1997 v O., po odemčení vstupních dveří a po vyháčkování hlavních dveří, vedoucích z chodby do firmy M., vešel do prostor kanceláří, kde vypáčil zásuvku u počítače, ze které odcizil dvě pokladničky s peněžní částkou v celkové výši 756.000,- Kč, kterou si ponechal pro svoji potřebu.
Odvolací soud, který se danou věcí zabýval na základě odvolání stěžovatele, rozsudek soudu prvého stupně zrušil toliko ve výrocích o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o náhradě škody. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, přitom provedené důkazy byly také řádně vyhodnoceny ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu. K obhajobě stěžovatele týkající se výroku o vině v bodu 1, kromě poukazu na výpovědi svědků W., K. a Z. poukázal na to, že stěžovatel nejen že přijaté peníze nepřevedl do firemní pokladny, ale ani je nezaúčtoval a pro potřebu firmy o nich nevyhotovil žádné doklady. Je tedy zřejmé, že z jeho strany se nemohlo jednat o jednání, se kterým by byla poškozená firma srozuměna, když nic nebránilo tomu, aby o přijatých penězích předal řádné doklady, a pokud by si peníze ponechal, nic by se nestalo, neboť dle jeho obhajoby o tom měl jednatel společnosti vědět a souhlasit s tím. K této situaci však nedošlo. K obhajobě stěžovatele k výroku o vině pod bodem 2, v níž zdůrazňoval, že byl společníkem poškozené firmy, pak odvolací soud uvedl, že spory v rámci společnosti s ručením omezeným nelze řešit tak, jak to učinil stěžovatel, navíc veškeré finanční hodnoty byly majetkem poškozené společnosti a stěžovatel sám nemohl rozhodovat o tom, zda určitá část majetku náleží jemu či nikoliv a jaká má být hodnota jeho podílu. O tom mohlo být rozhodnuto pouze dohodou společníků, popřípadě jiným způsobem, např. soudně při zániku společnosti, či při vystoupení některého ze společníků.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
K námitce stěžovatele ohledně zamítnutí jeho návrhu na doplnění dokazování výslechem Mgr. P.O. soudem prvého stupně je třeba uvést, že potřebnost výslechu tohoto svědka pro zjištění skutkového stavu věci byla zvažována soudem prvého stupně i soudem odvolacím. V obou stadiích řízení nebyl shledán výslech tohoto svědka za potřebný, neboť o skutkovém stavu věci neměly obecné soudy žádné důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu a §89 tr. řádu), a to i pokud jde o rozsah dokazování. Stejně tak nebyl jakýkoliv důvod k opětovnému poučení stěžovatele před položením otázky ze strany státní zástupkyně, když stěžovatel byl před započetím dokazování řádně poučen a dosud ve věci probíhalo dokazování. Podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo v řízení před soudem prvého stupně k zásahu do základního práva zaručeného článkem 37 odst. 3 Listiny ani tím, že soud prvého stupně umožnil státní zástupkyni položení další otázky stěžovateli poté, co bylo navrženo provedení důkazu výslechem výše uvedeného svědka. Soud tak učinil za situace, kdy stále probíhalo ve věci dokazování a státní zástupkyně požádala o možnost položení otázky stěžovateli pro zvážení důvodnosti jím navrženého důkazu výslechem tohoto svědka. Z protokolu o hlavním líčení je dále zřejmé, že soud poté vyhlásil usnesení, kterým si vyhradil rozhodnutí o návrhu obhájce na doplnění řízení výslechem tohoto svědka do porady. V neposlední řadě je v písemném protokolu o hlavním líčení zachyceno, že obhájce založil do spisu kopii směnky vystavené 7. 1. 1997, znějící na částku 1 000 000,- Kč se splatností 31. 1. 1997, podepsanou Mgr. W. Pokud pak jde o námitku stěžovatele, že stěžejním důkazem, na kterém byl postaven závěr o jeho vině, je výpověď jednatele poškozené společnosti Mgr. V.W., přičemž však již od počátku trestního stíhání upozorňoval na dlouhodobé rozpory mezi nimi, Ústavní soud konstatuje, že je plně věcí obecných soudů, aby posoudily důkazní hodnotu prováděných důkazů. V této souvislosti je také třeba připomenout, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, a proto mu nepřísluší zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a hodnotit "zhodnocení" provedeného dokazování obecnými soudy, pokud tyto v řízení postupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal ani v rámci odvolacího řízení. Odvolací soud zvažoval potřebnost provedení výslechu navrženého svědka pro zjištění skutkového stavu věci a dospěl k závěru, že za situace, kdy již na základě shromážděných a provedených důkazů soudem prvého stupně bylo možné ve věci rozhodnout, a to za respektování základní zásady trestního řízení, totiž zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, není výslech tohoto svědka potřebný. K tomu Ústavní soud připojuje, že není povinností soudů provádět všechny eventuelně navržené důkazy za situace, kdy důkazy již vykonané poskytují dostatečně pevný základ k přesvědčivému a úplnému rozhodnutí o vině.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 1999 JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu