ECLI:CZ:US:1999:4.US.344.98
sp. zn. IV. ÚS 344/98
Usnesení
IV. ÚS 344/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. F.P., zastoupeného JUDr. H.K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1389/97, ze dne 21. 5. 1998, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 388/94, ze dne 2. 12. 1994, kterým tento soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3, čj. 11 C 417/92-25, ze dne 10. 5. 1994. Jak stěžovatel uvádí, své dovolání opíral o ustanovení §237 písm. f) a g) o.s.ř., v tehdy platném znění. Jeho námitky se týkaly především jednání před soudem I. stupně dne 11. 11. 1993, kdy se vyjadřoval k provedeným důkazům a byl soudkyní přerušen, přičemž mu nebylo umožněno přednes dokončit, učiněné vyjádření nebylo protokolováno a nebylo mu umožněno na závěr shrnout své stanovisko. Vzhledem k tomuto procesnímu postupu soudkyně stěžovatel namítl její podjatost a námitky podjatosti uvedl i v odvolání, odvolací soud je však zcela pominul a ani je necitoval. Nejvyšší soud ČR, jak dále stěžovatel uvádí, nepokládal tyto námitky za důvodné, neboť stěžovatel měl možnost uplatnit jiná svá práva, např. když byl dodatečně vyslechnut a dále pak před odvolacím soudem, čehož využil. Podle stěžovatele nelze zaměňovat vyjádření k provedeným důkazům podle §123 o.s.ř. a výslech účastníka podle §131 o.s.ř. Obdobně stěžovatel namítá, že mu nebyla poskytnuta možnost závěrečného shrnutí, přičemž o tomto právu měl být poučen dle §5 o.s.ř. Právo účastníka vyjádřit se k prováděným důkazům je též podmínkou spravedlivého procesu. Totéž se týká odmítnutí protokolace stěžovatelových vyjádření, což je podle stěžovatele stejně závažná vada jako další vady ve vedení řízení ze strany soudkyně, spočívající v odmítnutí protokolace o návrzích a účelová stylizace protokolace. Smyslem institutu vyloučení soudce je zabránění ovlivňování řízení a rozhodnutí předpojatým soudcem, nejde tedy jen o vedení řízení. O námitce podjatosti uvedené v odvolání se odvolací soud nezmiňuje a stěžovatel postrádá i stanovisko dovolacího soudu. Shora uvedené námitky stěžovatel opakuje i v doplnění ústavní stížnosti, kdy zdůrazňuje celkovou manipulaci s věcí, která jednoznačně vypovídá o podjatosti soudkyně, jak stěžovatel opakovaně namítal. Soudní řízení tak podle stěžovatele neodpovídalo požadavkům vyplývajícím z čl. 36 a násl. Listiny a z čl. 90 Ústavy ČR a proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 11 C 417/92 .
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR uvádí, že stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které vznesl v dovolání, a s nimiž se dovolací soud vypořádal. Odkazuje proto na podrobné odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností a navrhuje odmítnutí stěžovatelova návrhu.
Z obsahu stěžovatelova návrhu a připojeného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel svojí žalobou, podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3, domáhal vydání soudního rozhodnutí na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 528,60 Kč, ke kterému mělo dojít, když žalovaný poskytl stěžovateli odtahovou službu po dopravní nehodě dne 6. 9. 1992 na pokyn firmy A., s níž měl stěžovatel pro tyto případy uzavřenou smlouvu a jíž platil ročně paušální poplatek pro případ takové události, přičemž stěžovatel za tuto poskytnutou službu zaplatil, ač, jak tvrdí, platit neměl. Při jednání dne 11. 11. 1993 stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudkyně, kterou následně písemně odůvodnil tím, že se při tomto jednání soudu vyjadřoval k provedeným důkazům, samosoudkyní však byl v tomto přednesu přerušen s tím, že uvádí novou skutečnost (okolnost odstoupení od smlouvy z důvodů tísně), a že bude k tomu vyslechnut jako účastník řízení, načež nemohl své vyjádření k důkazům dokončit a nebylo zaprotokolováno ani to, co bylo do té doby řečeno. Zároveň zdůraznil, že přednes a výslech účastníka jsou dvě různé skutečnosti a dále, že má právo na protokolaci toho, co přednesl. V rozhodnutí o námitce podjatosti stěžovatelem vznesené Městský soud v Praze vyslovil, že soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování předmětné věci, neboť důvody pro toto vyloučení nejsou dány, jak podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil. Při dalším jednání dne 10. 5. 1994 bylo pak přistoupeno k doplňujícímu výslechu stěžovatele, po zjištění, že účastníci nemají další důkazní návrhy, došlo k vyhlášení rozsudku soudem I. stupně, jímž byla žaloba stěžovatele zamítnuta a žalovaným přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, aniž však byl stěžovateli (ale ani protistraně) předtím dán prostor k závěrečným návrhům ve smyslu ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř. Jak je patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, vycházel soud ze závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy podle §51 o.z., jejímž obsahem bylo poskytnutí odtahové služby za dohodnutou cenu a stěžovatel neprokázal, že jednal ve stavu tísně či v omylu. Stěžovatel se proti rozsudku soudu I. instance odvolal a v odvolání vznášel mimo jiné i námitky, které uvádí v ústavní stížnosti, a poukázal opět na podjatost soudkyně. Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení žalovaným náhradu nákladů nepřiznal. V odůvodnění se ztotožnil s kvalifikací právního vztahu mezi účastníky jako tzv. nepojmenované smlouvy i s dalšími právními závěry soudu I stupně, nezabýval se však námitkami stěžovatele, týkajícími se procesních pochybení obvodního soudu. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 18 Co 388/94, ze dne 2. 12. 1994, podali stěžovatel i žalovaní. Stěžovatel v odůvodnění dovolání, vedle polemiky s právním názorem obou obecných soudů, zdůraznil rovněž námitky, které vyslovuje i v ústavní stížnosti. Žalovaní dovoláním napadli změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání obou účastníků odmítl. U žalovaných z důvodu, že proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé. K dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost odůvodnil ustanovením podle §237 písm. f) a g) o.s.ř., a uplatnil dále dovolací důvody podle §241 odst. 2 písm. b), c) a d) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR nejprve rekapituloval, ve kterých případech je dovolání přípustné. V posuzovaném případě pak shledal, že přípustnost dovolání by mohla být založena toliko z důvodů taxativně uvedených v ustanovení §237 o.s.ř., a konkrétně se pak zabýval námitkami stěžovatele z pohledu písm. f) a g) tohoto zákonného ustanovení. Pokud jde ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Z protokolů o jednání před obvodním soudem ze dne 11. 11. 1993 a 10. 5. 1994 a před odvolacím soudem dne 2. 12. 1994 Nejvyšší soud ČR dovodil, že v daném případě nelze učinit závěr o tom, že by stěžovateli byla postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Nepřisvědčil však ani námitce, že řízení bylo postiženo vadou podle ustanovení §237 písm. g) o.s.ř., neboť výtky stěžovatele vůči soudkyni, týkající se způsobu vedení řízení, nemohou být dle jeho názoru důvodem pro její vyloučení. Dovolání stěžovatele proto Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl, aniž se mohl věcí zabývat z pohledu dalších dovolacích důvodů.
Ústavní soud především uvádí, že s ohledem na to, že ústavní stížností je napadeno usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele podané s odvoláním na vady řízení uvedené v ustanovení §237 písm. f) a g) o.s.ř., nemohl se sám zabývat hmotněprávní stránkou věci.
Poté, co se pak Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za opodstatněnou.
V průběhu řízení před soudem I. stupně - jak patrno z obsahu protokolů o jednání - je patrno, že došlo ze strany soudu k pochybení, zejména když tento soud, přestože dříve dal najevo, že stěžovateli dá prostor k přednesu, toto neučinil a u dalšího jednání (poté, co odvolací soud rozhodl zamítavě o vznesené námitce podjatosti), po výslechu stěžovatele, aniž mu dal příležitost ke shrnutí a závěrečnému návrhu, vynesl rozsudek. V tomto směru jsou nepochybně výhrady stěžovatele vůči postupu soudu I. stupně oprávněné, nicméně, jakkoliv šlo ze strany soudu I. stupně o postup procesně nesprávný, neodpovídající ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř., nelze ještě v tomto jeho postupu spatřovat důvody opodstatňující závěr o jeho nepodjatosti, kterou stěžovatel i v uvedené souvislosti namítal. O jeho námitce podjatosti bylo také odvolacím soudem rozhodnuto, přitom závěry odvolacího soudu v jeho rozhodnutí uvedené nijak z ústavně daných mezí nevybočují. Dovolací soud - jehož rozhodnutí je ústavní stížností napadeno - pak zcela v souladu s procesními předpisy i judikaturou, týkající se ustanovení §237 písm. f) o.s.ř., dovolání stěžovatele odmítl a vysvětlil, že v uvedeném postupu soudu I. stupně i v jeho postupu při jednání dne 11. 11. 1993, za stavu, kdy stěžovatel měl možnost v odvolacím řízení, což také učinil, vše co považoval za nutné vyjádřit, nelze spatřovat naplnění podmínky přípustnosti dovolání v ustanovení §237 písm. f) o.s.ř. uvedené - tedy odnětí možnosti jednat před soudem. I když pak odvolací soud měl ve svém rozhodnutí ve věci reagovat na nově - v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně - vznesenou námitku podjatosti, nelze dovolacímu soudu vytýkat, že tento nedostatek přehlédl, když on sám otázku podjatosti (resp. otázku, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soud) řešil při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 písm. g) o.s.ř. a své závěry v tomto směru také náležitě zdůvodnil. V poměru k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tak Ústavní soud neshledal nic, co by bylo možno tomuto soudu z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 10. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu