ECLI:CZ:US:1999:4.US.346.99
sp. zn. IV. ÚS 346/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti B. M., zastoupeného Mgr. M. Č., advokátkou, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. dubna 1999, sp. zn. 30 Cdo 710/98, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 1998, sp. zn. 20 Co 415/97, a ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 25 C 182/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 15. července 1999 byla Ústavnímu soudu, v zákonné lhůtě podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které napadá rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, potvrzujícího prvostupňový rozsudek, kterým byl zamítnut stěžovatelův návrh na soudní náhradu projevu vůle osob - uzavření dohody o vydání majetku s osobami, stěžovatelem označených za osoby povinné.
Stěžovatel uvádí, že je osobou oprávněnou dle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen "rehab. zákon"), k vydání ideálních 3/18 spoluvlastnického podílu na nemovitosti v Praze. Stěžovatel svůj nárok uplatnil nejprve na Bytovém podniku v Praze 1 dne 22. února 1991 a opětovně i dne 24. října 1994, kdy se obrátil nejen na Bytový podnik v Praze 1, státní podnik v likvidaci, ale z důvodu opatrnosti i na Městskou část Praha 1, za kterou jednal Obvodní úřad Praha 1 a na hlavní město Praha, za které jednal Magistrát hlavního města Prahy. Po účinnosti nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 164/1994 Sb., (dále jen "nález"), kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu restituentů, stěžovatel své výzvy aktualizoval. Povinné osoby odmítly uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání podílu s poukazem na skutečnost, že předmětný podíl byl již převeden kupními smlouvami na fyzické osoby, které nejsou osobami povinnými. Dle tvrzení stěžovatele byl uvedený převod proveden v době, kdy osobám povinným byla známa skutečnost, že stěžovatel svůj nárok řádně a ve lhůtě uplatnil. Vzhledem k uvedenému jednání, které považuje za nekorektní a nemorální, podal stěžovatel k soudu v zákonné lhůtě žalobu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti, když svůj restituční titul opírá o ustanovení §6 odst. 2 rehab. zákona, neboť stát převzal a disponoval jeho spoluvlastnickým podílem bez právního důvodu.
Spoluvlastnický podíl spravoval OPBH Praha 1 na základě protiprávního zabrání v roce 1948. Z důvodu neuhrazení půjčky OPBH Praha 1, byl tento spoluvlastnický podíl převeden na Československý stát, ač bylo známo, a také uvedeno v exekučním rozhodnutí, že uvedená nemovitost není ve vlastnictví dlužníka, ale stěžovatele. Stěžovatel se o provedení exekuce vůbec nedozvěděl a tedy nemohl uvedenému převodu ani nijak zabránit. Dle názoru stěžovatele tedy jeho ideální podíl nikdy na stát nepřešel a nemohl být proto ani převeden na město Prahu a ani dále na třetí osoby - stávající vlastníky. Takové kupní smlouvy považuje stěžovatel za absolutně neplatné.
Žalobě soud prvního stupně nevyhověl s odůvodněním, že osoby, které označil stěžovatel za povinné, nebyly v době podání žaloby vlastníky nemovitosti a proto nemůže být soudem nahrazen jejich souhlas v dohodě o vydání spoluvlastnického podílu dle rehab. zákona. Nalézací soud dále neshledal stěžovatelem namítanou neplatnost kupních smluv, neboť tyto byly uzavřeny před účinností nálezu. Současně je v rozsudku uvedeno, že stěžovatel nikdy neuplatnil návrh na vydání majetku podle ustanovení §6 odst. 1 lit. e) rehab. zákona (přechod věci na stát v dražebním řízení zkrácenou formou na úhradu pohledávky státu), ale uplatňoval nárok dle ustanovení §6 odst. 2 rehab. zákona (převzetí bez právního důvodu). Odvolací soud setrval na stanovisku nalézacího soudu v otázce legálního přechodu na současné vlastníky, ač stěžovatel v odvolání poukazoval na rozpornost takového postupu s ustanovením §335 odst. 1 o.s.ř., s odůvodněním, že dle ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř. je možný přezkum rozhodnutí v exekučním řízení jen v přezkumném řízení, které ovšem v dané věci nebylo vyvoláno. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí dále tím, že účastníci exekučního řízení a nalézacího řízení byli totožni a nebylo tedy nutno obesílat jiné osoby. Okolnost, že exekuce se týkala majetku jiné osoby než vlastníka, nemohla mít vliv na otázku okruhu účastníků daného řízení. Soud dovolací dovolání zamítl a své odůvodnění opřel o uvedené názory soudů nižších instancí, přesto však v odůvodnění rozsudku uvádí, že postup exekuce byl v rozporu s ustanovením §335 odst. 1 o.s.ř.
Pochybení postupu obecných soudů shledává stěžovatel v zásahu do práva na ochranu vlastnického práva, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v zásahu do práva na soudní ochranu, zaručeného v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny.
II.
Na základě ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal stanovisko účastníka - Nejvyššího soudu ČR, zastoupeného předsedou senátu 30 Cdo, který ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Městský soud v Praze k ústavní stížnosti prostřednictvím předsedy senátu 20 Co uvedl, že dle jeho názoru spočívá podstata ústavní stížnosti ve vyjádření jiného právního názoru na posouzení skutkového stavu věci, než jak je provedly obecné soudy. Stěžovatel nesouhlasí s právním posouzením skutkových závěrů, aniž současně dokládá protiústavnost uvedeného postupu a tím staví Ústavní soud do pozice čtvrté instance. V ústavní stížnosti uvedené vyjádření stěžovatele, že se odvolací soud neztotožnil s jeho názorem, že v předmětném vykonávacím řízení neměl být prodán spoluvlastnický podíl na nemovitosti, pokud nebyl ve vlastnictví povinného, považuje soud za písařskou chybu, neboť v rozsudku odvolacího soudu je uveden přesný opak. Za mylné považuje též tvrzení, že odvolací soud neposuzoval věc podle ustanovení §6 odst. 2 rehab. zákona, neboť odvolací soud posoudil uvedený postup dle ustanovení §2 odst. 1 lit. c) rehab. zákona, jako postup porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody a z toho důvodu by bylo možno subsumovat uvedený nárok pod ustanovení §6 odst. 2 rehab. zákona. vyhovění však bránila skutečnost, že nemovitosti byly převedeny na třetí osoby v době tzv. právně volné, tedy před účinností nálezu. Naopak postupem odchylným od uvedeného, kdy by nastala libovůle a nerespektování právních norem, by se soudy dopustily závažného porušení ústavně zaručených práv a svobod a porušily by právo každého na řádný proces a tím by současně došlo i k popření základních principů právního státu. V dané věci se odvolací soud zabýval střetem dvou právních principů, jednak překážkou věci rozsouzené (ustanovení §159 odst. 2 ve spojení s §167 odst. 2 o.s.ř.) a jednak principem speciality rehab. zákona [(ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 lit. c)] k normám obecným. Tímto postupem dospěl odvolací soud k závěru, že došlo k přechodu věci na stát dle exekučního rozhodnutí, ale současně nastaly předpoklady pro vznik restitučního nároku. Důvodem zamítnutí žaloby však byla ochrana nově nabytých práv třetích osob.
K věci si Ústavní soud dále vyžádal vyjádření vedlejších účastníků - povinných osob v řízení o vydání nemovitosti.
Bytový podnik v Praze 1, státní podnik v likvidaci, ve svém vyjádření uvedl, že předmětné nemovitosti přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, do vlastnictví obce a následně do vlastnictví Městské části Praha 1.
Za hlavní město Prahu se k ústavní stížnosti vyjádřil Magistrát hlavního města Prahy, který uvedl, že pokud stěžovatel namítá, že jeho podíl na uvedené nemovitosti na stát nikdy nepřešel, mohl se uplatnění svého nároku domáhat z jiného právního důvodu a jinak formulovaným petitem. Pokud je však posuzována věc z hlediska provedeného řízení, zastává vedlejší účastník názor, že nejsou důvody k vyhovění ústavní stížnosti, neboť k převodu ideálního podílu na nemovitosti na fyzické osoby došlo v době, kdy bylo hlavní město Praha jeho vlastníkem.
Městská část Praha 1 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že stěžovatel se stal osobou oprávněnou až na základě nálezu, tj. dnem 1. listopadu 1994, a veškerá podání ve věci vydání ideálního podílu 3/18 předmětné nemovitosti, která učinil před tímto datem, nemohou být považována za výzvy podané oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §5 rehab. zákona. Tato okolnost je významná z hlediska ustanovení §9 rehab. zákona, v němž je pod sankcí neplatnosti uveden zákaz převodu věcí, u nichž byla uplatněna výzva oprávněnou osobou, do vlastnictví jiného. Kupní smlouvy na základě kterých byl uvedený podíl převeden z majetku Městské části Praha 1 na fyzické osoby, byly uzavřeny 13. listopadu 1992 a 2. prosince 1992. Proto nelze namítat neplatnost takových smluv. Dále se ve vyjádření uvádí, že pouze v prvoinstančním rozsudku je zmíněn restituční důvod uvedený pod ustanovením §6 odst. 1 lit. e) rehab. zákona, ale v ostatních napadených rozsudcích je uveden odkaz pouze na ustanovení §6 odst. 2 rehab. zákona, kdy odvolací soud ve svém rozsudku přímo uvedl, že nesprávný právní názor nalézacího soudu nečiní jeho rozsudek věcně nesprávným. Městská část má za to, že stěžovatelův názor ohledně nicotnosti rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí je nesprávný, neboť právní vady nezakládají neplatnost takového rozhodnutí, pokud má takové rozhodnutí příslušné specifické náležitosti právního aktu, kdy stěžovatel žádnou takovou vadu neuplatňoval a omezil se pouze na uvedení rozporu s ustanovení §335 o.s.ř., což je vada právní. Městská část Praha 1 tedy neporušila žádné právní předpisy, když z titulu vlastníka převedla v roce 1992 svůj spoluvlastnický podíl na uvedené nemovitosti na kupující. Jelikož kupujícími byly fyzické osoby, nejsou tyto dle ustanovení §4 odst. 2 rehab. zákona osobami povinnými, a proto nelze věc vydat. Současně také Městská část Praha 1 opakovaně uvádí, že věc nedrží ani nedržela k datu účinnosti nálezu.
K uvedené věci si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 182/95. Z něj Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal žalobu na všechny tři vedlejší účastníky řízení, ačkoliv si musel být vědom toho, že vlastnické právo nemohlo současně náležet všem, ale v daném okamžiku nanejvýš jednou z nich, tedy že záměrně rozšířil okruh pasivně legitimovaných účastníků.
III.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není další instancí (v daném případě již čtvrtou) v systému všeobecného soudnictví a tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1).
Z předložených podkladů shledal Ústavní soud, že žaloba na vydání předmětného podílu na nemovitosti směřovala výhradně proti osobám, označeným stěžovatelem za osoby povinné, které v době podání žaloby tento ideální podíl nedržely ani nevlastnily. Stěžovatel v uvedené žalobě váže tuto povinnost na subjekty, které držely podíl ke dni účinnosti rehab. zákona, tedy k 1. dubnu 1991, a to s odkazem na ustanovení §9 odst. 1 rehab. zákona, věta za středníkem, na základě které není osoba povinná oprávněna převést věci ani jejich součásti, byla-li vyzvána oprávněnou osobou, přestože na základě uvedeného zákona on nebyl osobou oprávněnou přede dnem 1. listopadu 1994. Z rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že protože nelze předmětné nemovitosti vydat, přísluší stěžovateli právo na finanční náhradu dle ustanovení §13 odst. 1 rehab. zákona.
Ústavní soud sdílí názor stěžovatele o porušení ustanovení §335 odst. 1 o.s.ř., při exekučním rozhodnutí provedeném v roce 1972 Obvodním soudem pro Prahu 1, ale v daném případě platí presumpce správnosti soudního rozhodnutí (ustanovení §159 odst. 2 o.s.ř.) což znamená, že takové rozhodnutí mohlo být napadeno pouze předepsanou formou řízení. Vzhledem k tomu, že žádné přezkumné řízení zahájeno nebylo, jsou jeho účinky stále platné a jeho přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší. Formu nabytí majetku státem je tedy možno podřadit pod nabytí majetku bez právního důvodu dle ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 lit. c) rehab. zákona, avšak, jak je zřejmé ze spisu, stěžovatel požadoval původní žalobou vydání předmětné nemovitosti z jiného právního důvodu. Hlavním důvodem, ze kterého nemohl Ústavní soud stěžovateli vyhovět je skutečnost, že jako povinné osoby označil stěžovatel subjekty, které v době podání žaloby již neměly předmětné nemovitosti ve svém vlastnictví. Nebylo tedy možné, aby obecné soudy takovému požadavku vyhověly, neboť by tím porušily zásadu Nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, a to tím spíš, že stěžovatel označuje jako žalované hned tři subjekty, kterým vlastnické právo nejen nenáleželo, ale kteří nikdy nebyli navzájem spoluvlastníky.
Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho tvrzené věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je stěžovatelův a neuvádí další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a to tím spíše, že stěžovateli byly v průběhu řízení sděleny důvody takového postupu a současně také možnosti, jak by měl v uvedené věci postupovat. Pokud ovšem stěžovatel tvrdil nesprávnost původního exekučního rozhodnutí, aniž toto rozhodnutí přímo napadl a setrvával na vydání majetku od osob, které jej již nevlastnily a stejně tak nereagoval na možnost uvedenou již v rozsudku nalézacího soudu o možnosti na uplatnění finanční náhrady dle ustanovení §13 odst. 1 rehab. zákona, nemohl Ústavní soud postup dané věci posoudit jako porušení práva na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 Listiny. Jako takovou nezbylo Ústavnímu soudu než uvedenou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Co se týká stěžovatelem namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, v dané věci neuplatnil stěžovatel žádného prostředku, který mu zákon k ochraně tvrzeného vlastnického práva poskytoval a proto by takto formulovanou ústavní stížnost bylo nutno pokládat za nepřípustnou dle ustanovení §75 odst. 1 zákona.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu