ECLI:CZ:US:1999:4.US.350.99
sp. zn. IV. ÚS 350/99
Usnesení
IV. ÚS 350/99
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. R. E., zastoupeného JUDr. V. Ch., advokátem, proti postupu Ministerstva zemědělství ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 19.7.1999, domáhá, aby Ústavní soud právně posoudil postup Ministerstva zemědělství ČR ve věci jím tvrzených majetkových nároků vyplývajících z nájemní smlouvy ze dne 21.6.1991, uzavřené mezi navrhovatelem jako nájemcem a Státním statkem Liberec, s.p., jako pronajímatelem. Navrhovatel v odůvodnění ústavní stížnosti s odvoláním na ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uvádí, že podle jeho názoru jím podaná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Dosavadním postupem Ministerstva zemědělství ČR došlo podle jeho názoru k porušení §22 a §24 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů, a dále k porušení čl. 11 odst. 3, čl. 3 odst. 3 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhuje, aby Ústavní soud přikázal Ministerstvu zemědělství nepokračovat v porušování jeho práv.
Podstata navrhovatelových výhrad na postup Ministerstva zemědělství ČR se týká okolností provázejících vznik a realizaci nájemního vztahu mezi navrhovatelem a Státním statkem Liberec, s.p., a to ohledně zemědělského majetku, kterého se dotkly jak privatizační, tak restituční procesy. V odůvodnění ústavní stížnosti podrobně popisuje okolnosti, týkající se jeho podnikatelských záměrů, ekonomických otázek, zejména majetkových újem, které mu byly podle jeho tvrzení způsobeny v souvislosti s vydáváním majetku, který užíval z titulu výše citované nájemní smlouvy, oprávněným osobám k uspokojení jejich restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že nároky z majetkových újem, které mu byly podle jeho názoru způsobeny, řeší současně samostatnými soudními spory.
Ministerstvo zemědělství ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné poukázalo na to, že navrhovatel podepisoval předmětnou nájemní smlouvu s vědomím, že určitá část pronajatého majetku může být předmětem restitucí, a bude vydána oprávněným osobám, a to s poukazem na obsah těch článků nájemní smlouvy, v nichž jsou sjednány podmínky jejího zániku pro případ, že na pronajatý majetek uplatní nárok jiná osoba v rámci restituce. Ve vztahu k privatizaci Státního statku Liberec, s.p., poukazuje na to, že ve vztahu k Ministerstvu zemědělství ČR se nejednalo o samostatnou rozhodovací pravomoc Ministerstva zemědělství ČR, neboť privatizaci provádělo Ministerstvo pro privatizaci a správu národního majetku a jednotlivé privatizační projekty schvalovala vláda. Konečně poukazuje na okolnosti, za nichž stěžovatel získal dotace na rozvoj svého podnikání ze státního rozpočtu a jako přílohu ke svému vyjádření přikládá předmětnou nájemní smlouvu a přehled poskytnutých dotací v letech 1991 až 1997 stěžovateli.
Ústavní soud se ve vztahu k tvrzením navrhovatele zabýval otázkou, zda se jedná o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný, a to se závěrem, že aktivity, vytýkané navrhovatelem Ministerstvu zemědělství ČR jako ústřednímu orgánu státní správy, z hlediska jejich obsahu (jednání Ministerstva zemědělství ČR s navrhovatelem v období předcházejícím uzavření smlouvy, písemná korespondence ohledně eventuálních majetkových nároků vzniklých v souvislosti s plněním navrhovatele vůči restitučně oprávněným osobám) nelze subsumovat pod kategorii tzv. zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a tudíž z tohoto pohledu nezbylo než ústavní stížnost posoudit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto byl návrh podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Samostatnou otázkou zůstává případná soukromoprávní rovina kompenzací majetkových újem, které podle názoru navrhovatele byly jeho osobě způsobeny. Ve vztahu k tomu však považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že se nejedná v daný okamžik o ústavně právní rovinu dané problematiky, a návrhy, aby již v tomto stadiu Ústavní soud do věci zasahoval, nelze akceptovat, neboť by tím došlo zjevně k předčasnému zásahu do sféry pravomoci obecných soudů. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani skutečnost, že navrhovatel subjektivně svoji pozici vnímá jako situaci přesahující jeho vlastní zájmy a domáhá se ve vztahu ke svému podání aplikace §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z výše uvedených důvodů je třeba na návrh pohlížet ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, současně i jako na návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj