ECLI:CZ:US:1999:4.US.351.97
sp. zn. IV. ÚS 351/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti F.K., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. 18 Co 102/97-57, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 1996, č. j. 16 C 90/95-40, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 9. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 1997, č.j. 18 Co 102/97-57, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 1996, č. j. 16 C 90/95-40. Uvedenými rozsudky byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal zaplacení Kč 755.176,- s příslušenstvím, jako provize ze zprostředkovatelské smlouvy o prodeji nemovitosti uzavřené s J.B. a I.B. Ústavní stížnost byla doplněna podáním ze dne 26. 10. 1997 označeným jako doplněk č. 2, a podáním ze dne 2. 2. 1998 označeným jako doplněk č. 3.
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, tj. právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod ("Listina"), princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a článek 95 odst. 1 Ústavy o vázanosti soudce zákonem. Uvedl, že obě napadená rozhodnutí obecných soudů považuje za nespravedlivá, věcně nesprávná a ovlivněná nesprávným procesním postupem obou soudů. Je přesvědčen, že předložil soudu dostatek písemných důkazů o tom, že mu náleží odměna za zprostředkovatelskou činnost, neboť pouze jeho osobním přičiněním a působením došlo k prodeji nemovitostí v Praze 4 za cenu 9 mil. Kč, čímž byla překročena nabídková cena o 2 miliony Kč. Obecným soudům vytkl, že neprovedly řádné hodnocení důkazů, které byly vykonány a že tedy neměly požadovaný základ pro právní posouzení skutkových zjištění. V tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu České republiky publikovaný pod číslem 10 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ("Sbírka"). Tvrdí dále, že obecné soudy neprávem zamítly jeho další důkazní návrhy, což zakládá nepřezkoumatelnost jejich rozsudků. Je proto toho názoru, a to i s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Současně podal návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků. V doplňku svého podání ze dne 26. 10. 1997 stěžovatel dále uvedl, že napadenými rozhodnutími též došlo k porušení ústavního principu rovnosti procesních stran, a poukázal na nález Ústavního soudu ČR zveřejněný pod č. 26 ve svazku 1 Sbírky, a nález zveřejněný pod č. 51 ve svazku 2 Sbírky. Dále poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které podle jeho názoru dokládají, jak důležité místo je přikládáno principům spravedlivého procesu v demokratickém státě. Je přesvědčen, že těmto principům v jeho případě soudy nevyhověly. Upozornil na některá fakta ze soudních protokolů, a v doplňku č. 3 ze dne 2. 2. 1998 vysvětil, z jakých důvodů nežádal o vyslovení přípustnosti dovolání a zvolil cestu ústavní stížnosti. Uvedl, že jeho právní vztah k žalovaným, založený smlouvou o zprostředkování, nebyl podřízen žádné kogentní úpravě, mohla se proto plně uplatnit smluvní autonomie stran. Proto měly soudy tuto vůli nejdříve dokazovat a zjišťovat, a teprve poté ji mohly řádně vyložit.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí trvá a nemá důvodu na nich ničeho měnit. Navrhl, aby byl vydán nález, jímž se ústavní stížnost jako nedůvodná zamítá, pokud nebude jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 1 písm. c) [nyní §43 odst. 2 písm, a)] zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") odmítnuta. Dále uvedl, že na ústním jednání netrvá a souhlasí s tím, aby od něho bylo upuštěno. Ve vyjádření k doplňku č. 2 a 3 ústavní stížnosti plně odkázal na své původní vyjádření.
Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel byl řádně a opakovaně vyslechnut a jím navrhované důkazy byly provedeny, s výjimkou navrhovaného výslechu svědků S. a K. Odmítnutí těchto výslechů je řádně zdůvodněno v rozsudku. Dále uvedl, že stěžovatel jako důkaz předložil smlouvu ze dne 10. 7. 1992, ve které si sám po podpisu smlouvy vepsal částku provize, což připustil při jednání dne 17. 4. 1996. Zprostředkovatelská smlouva, ať už písemná nebo ústní, jejíž existence však nebyla v řízení prokázána, končí realizací, tj. prodejem nemovitostí. Proto jakékoli jednání o výši provize po prodeji nemovitostí a po registraci kupní smlouvy, nemohlo být platné. Z tohoto důvodu ani výpovědi svědků S. a K. nemohly přinést nic podstatného. Ve vyjádření k doplňku č. 2 a 3 ústavní stížnosti soud I. stupně uvedl, že nepřinášejí nová tvrzení, k niž by bylo nutné se vyjádřit, a setrval na svém původním vyjádření. Má zato, že spravedlivý proces nespočívá v nekonečném provádění důkazů, ale ve správném posouzení věci.
Vedlejší účastníci I.B. a J.B. se svého postavení sdělením ze dne 24. 3. 1998 výslovně vzdali.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 C 90/95 a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že uvedený spis obdržel až po řadě urgencí dne 29. 3. 1999, a z tohoto důvodu nemohl o ústavní stížnosti rozhodnout dříve.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by po skončení platnosti písemné smlouvy došlo k uzavření další smlouvy ústně, a tudíž nemohlo dojít ani ke sjednání další odměny. Ostatně sám stěžovatel v řízení před obecnými soudy připustil, že ve svém vyhotovení smlouvy ze dne 10. 7. 1992 dodatečně v čl. II. dopsal číslici "5 %". To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny, každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není, ani být nemůže. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti a z tohoto pohledu není v podstatě rozhodné, zda sdílí či nesdílí názory obecných soudů, pokud se pohybují v ústavních mezích. Přesto lze konstatovat, že Ústavní soud v podstatě sdílí názor Obvodního soudu pro Prahu 4, že důkazy byly provedeny a vyhodnoceny řádně a že výpovědi dalších navrhovaných svědků nemohly přinést nic podstatného. Pokud se týče návrhu na odklad vykonatelnosti, tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť v daném případě neshledal podmínky pro postup ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1.4. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu
Kancelář:
1. Usnesení doručit modře právnímu zástupci stěžovatele a Městskému soudu v Praze
2. Vyznačit v rejstříku
3. Vrátit spis Obv. soudu Praha 4; spolu se spisem zaslat usnesení (lze i v kopii).