ECLI:CZ:US:1999:4.US.357.99
sp. zn. IV. ÚS 357/99
Usnesení
IV. ÚS 357/99
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. L. H., zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 1999, čj. 3 To 337/99-433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl částečně zrušen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 19. 12. 1999, čj. 7 T 182/98-414, tak, že výrok o vině zůstal nedotčen, výroky o uložených trestech byly zrušeny, přičemž bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli (v řízení před obecnými soudy obžalovanému) byl uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, dále trest zákazu činnosti na dobu 2 let a uložena povinnost ve stanovené zkušební době podle svých sil nahradit poškozenému škodu způsobenou trestnou činností, stěžovatel uvádí, že jím bylo zasaženo do jeho práv zaručených v článcích 8 odst. 2, 37 odst. 3 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i v článcích 95 odst. 1, 96 odst. 1 Ústavy ČR , a proto žádá, aby jej Ústavní soud zrušil.
Stěžovatel oponuje právním závěrům obecných soudů a tvrdí, že byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 trestního zákona nezákonně, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu v podobě nepřímého úmyslu uvést někoho v omyl, že odsouzením jsou bezdůvodně kriminalizovány jeho obchodní aktivity a že uložení trestu odnětí svobody, byť podmíněně odloženého, je v této souvislosti porušením článku 8 odst. 2 věta druhá Listiny, podle kterého nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Podle stěžovatele je neprokázán i výrok o tom, že stěžovatel trestným činem obohatil sebe, ačkoliv je zjevné, že údajný majetkový prospěch vznikl obchodní společnosti, a nikoliv jeho osobě. V této souvislosti stěžovatel napadá i výrok soudu o povinnosti nahradit podle svých sil poškozenému škodu způsobenou trestnou činností a poukazuje na to, že obchodní případy s poškozeným neuzavíral jako fyzická osoba, ale jako jednatel obchodní společnosti, přičemž z živnostenského listu vydaného pro obchodní společnost vyplývá, že osobou odpovědnou je druhý jednatel F. V., jehož výslech soud nepovolil. Porušení článku 37 odst. 3 a článku 40 odst. 3 Listiny, upravující rovnost všech účastníků v řízení a právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě obhajoby, stěžovatel spatřuje v tom, že písemné vyhotovení odvolání státní zástupkyně podané v jeho neprospěch nebylo doručeno ani jemu, ani jeho obhájci, v důsledku čehož se nemohl seznámit s obsahem odvolání a nemohl se k němu adekvátně vyjádřit.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 1999 odkázal na odůvodnění rozsudků soudů prvého i druhého stupně, ze kterých je patrno, že soudy se dostatečně zabývaly objasněním subjektivní stránky trestného činu. K dalším námitkám v ústavní stížnosti uvedl, že nemá možnost zjistit, zda opis odvolání státní zástupkyně byl právnímu zástupci stěžovatele doručen či nikoliv, protože s ohledem na ustanovení §62 a §63 trestního řádu není třeba tuto písemnost doručovat do vlastních rukou. Nicméně ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci vyplývá, že dne 1. 4. 1999 dal předseda senátu soudu prvého stupně pokyn k předložení věci odvolacímu soudu a k odeslání opisů odvolání státní zástupkyně obhájci stěžovatele a odvolání stěžovatele příslušnému státnímu zastupitelství, což je běžná praxe okresních soudů a navíc při veřejném zasedání, na jehož samém začátku bylo uvedeno, že bude rozhodováno o obou dvou odvoláních, obhájce ani stěžovatel nenamítli, že jim opis odvolání státní zástupkyně údajně nebyl doručen. K námitce o nedoplnění dokazování výslechem svědka V. krajský soud uvedl, že tento svědek byl vyslechnut jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení před soudem, a soud proto neshledal potřebu jej opětovně vyslýchat. Krajský soud nepovažoval za důvodnou ani námitku, směřující proti aplikaci ustanovení §59 odst. 2 trestního zákona, neboť není v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními zabývat se otázkou náhrady škody, bylo-li shledáno zavinění stěžovatele ve vztahu k trestnému činu podvodu. Krajský soud připustil, že právní věta ve výroku rozsudku okresního soudu mohla být formulována šířeji v souladu s ustanovením §250 odst. 1 trestního zákona, ovšem bylo-li v ní uvedeno, že stěžovatel obohatil pouze sebe, nelze v této skutečnosti shledávat natolik závažné pochybení, neboť došlo k obohacení společnosti, jejímž majitelem je rovněž stěžovatel. Ze všech výše uvedených důvodů měl Krajský soud v Českých Budějovicích za to, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele nedošlo, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 7 T 182/98, Ústavní soud zjistil, že výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2, trestního zákona, neboť ke škodě cizího majetku obohatil sebe tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoliv malou. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu spatřoval Okresní soud v Jindřichově Hradci v tom, že stěžovatel jako jednatel firmy H. se sídlem v Kardašově Řečici dne 20. 5. 1997 v Jarošově nad Nežárkou, okr. Jindřichův Hradec, odebral na čerpací stanici majitele ing. J. J. na fakturu č. 164, pohonné hmoty v hodnotě 90 600,-- Kč, přičemž splatnost faktury byla stanovena do 23. 5. 1997 a navíc podepsal ing. J. J. směnku na krytí tohoto odběru se splatností do 22. 5. 1997 a dále dne 25. 7. 1997 u téže čerpací stanice odebral na fakturu č. 169 splatnou do 27. 5. 1997 pohonné hmoty v hodnotě 66 540,-- Kč a navíc vystavil ing. J. J. na krytí odběru směnku se splatností do 28. 5. 1997, ačkoli v době odběru věděl, že závazek nebude moci splnit, neboť byl insolventní a navíc věděl, že jeho účet u a. s. M. Banka je vinkulován pro Okresní správu sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000,-- Kč, případně náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Poškozený J. byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku, naplnění zákonných znaků podvodu vyvodil Okresní soud v Jindřichově Hradci zejména ze svědecké výpovědi poškozeného J. a z listinných důkazů, podle kterých stěžovatel věděl, že obchodní společnost H., s. r. o., je insolventní a že je proti ní nařízen výkon rozhodnutí ve prospěch Okresní správy sociálního zabezpečení v Jindřichově Hradci. Za rozhodující se pak okresnímu soudu jevilo rozhodnutí OSSZ ohledně přikázání pohledávky odpisem z účtu, které bylo obchodní společnosti H., s. r. o., doručeno dne 15. 5. 1997 a které stanovilo zákaz nakládaní s účty společnosti.
V důsledku podaných odvolání stěžovatele i okresní státní zástupkyně Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stanoveném v ustanovení §254 odst. 1 trestního řádu a ztotožnil se s právní kvalifikací jednání stěžovatele tak, jak byla na základě zjištěného skutkového stavu posouzena soudem prvého stupně, včetně prokázání subjektivní stránky trestného činu. Odvolací soud však shledal pochybení při ukládání trestu, a proto k odvolání okresní státní zástupkyně odvoláním napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o uložených trestech, přičemž sám rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli jednak trest odnětí svobody v délce deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu tří let, jednak trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu obchodní činnosti stran koupě zboží za účelem prodeje a další prodej na dobu dvou let a dále mu uložil povinnost, aby ve stanovené zkušební době podle svých sil nahradil poškozenému J. škodu způsobenou trestnou činností.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení Listiny a Ústavy ČR a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a za předpokladu, že se jejich rozhodování uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Pouze v případě, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádném možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Za předpokladu, že se úvahy a závěry obecných soudů pohybují v ústavních mezích, je nepodstatné, zda Ústavní soud jejich právní názor sdílí či nesdílí. Odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů však takovou vadou netrpí, naopak vyplývá z nich, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru o vině stěžovatele a jak vyhodnotily relevantní důkazy. Není-li v této souvislosti ústavní přezkum možný, Ústavní soudu nezbývá, než právní závěry obecných soudů, včetně závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, respektovat, neboť jsou výrazem soudní nezávislosti při rozhodování.
Ústavní soud má rovněž za to, že ústavněprávní argumentace stěžovatele o porušení článku 8 odst. 2 Listiny je nepřípadná, neboť stěžovatel nebyl zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, ale pro konkrétní jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu. Skutečnost, že toto jednání kvalifikované jako podvodné souviselo s podnikatelskou činnosti obchodní společnosti, kterou stěžovatel zastupoval, jakož i s její neschopností uhradit splatné závazky, není pro aplikaci citovaného ustanovení v tomto případě relevantní.
Určitou smysluplnost by bylo možno shledat v poukazu stěžovatele na to, že obecné soudy vyvodily, jak plyne ze skutkové věty, že stěžovatel "... ke škodě cizího majetku obohatil sebe tím, že uvedl někoho v omyl ...". Obecné soudy se opřely při posuzování naplnění subjektivní stránky trestného činu mimo jiné i o ustanovení §133 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého stěžovatel jako jednatel, a tedy statutární orgán, byl oprávněn za společnost jednat. Na základě citovaného ustanovení však nelze podle názoru Ústavního soudu vyvodit závěr, že svým podvodným jednáním obohatil sebe, když faktury za pohonné hmoty byly vystaveny na obchodní společnost a směnky byly vydány obchodní společností. Ústavní soud nicméně neshledal důvod ke svému zásahu, neboť i přes tuto "výhradu" stěžovatelovo jednání lze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl uznán vinným a potrestán, neboť podle ustanovení §250 trestního zákona se podvodu dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku obohatí sebe nebo jiného. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy (viz Rizman, Šámal, Trestní zákon, Komentář, 1. vydání, Praha, C.H.Beck/SEVT, 1994).
Další stěžovatelovu námitku týkající se stanovení povinnosti nahradit poškozenému škodu způsobenou trestnou činností Ústavní soud nepovažoval s ohledem na výše uvedené za námitku, která by byla schopna věc posunout do ústavně právní roviny, a proto ji považuje v řízení před Ústavním soudem za zjevně neopodstatněnou.
Stěžovatel dále namítá porušení článku 40 odst. 3 věta prvá Listiny, podle kterého má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce tím, že se nemohl adekvátně vyjádřit k odvolání okresní státní zástupkyně, neboť toto odvolání nebylo doručeno ani jemu ani jeho obhájci. Podle ustanovení §251 trestního řádu předseda senátu doručí opis odvolání ostatním stranám, které by mohly být rozhodnutím o odvolání přímo dotčeny, s upozorněním, že se mohou k odvolání vyjádřit. Pro doručení platí obecná ustanovení trestního řádu, opis odvolání není třeba doručovat do vlastních rukou. Jak plyne z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, státní zástupkyně podala u okresního soudu písemné odvolání dne 29. 3. 1999. Dne 31. 3. 1999 bylo okresnímu soudu doručeno odůvodnění odvolání stěžovatele, jenž se odvolal přímo do protokolu po vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Z předkládací zprávy založené na č. l. 427 vyplývá, že dne 1. 4. 1999 dal předseda senátu okresního soudu pokyn k předložení věci odvolacímu soudu s tím, že předkládací zprávu opatřil referátem pro kancelář, aby opis odvolání státní zástupkyně byl doručen obhájci stěžovatele a opis odvolání stěžovatele příslušnému státnímu zastupitelství. Ze spisu není možno ověřit, zda opis odvolání obhájci došel či nikoliv. Podle protokolu o veřejném zasedání před odvolacím soudem ze dne 24. 5. 1999 uvedl předseda senátu 3 To při zahájení jednání i předmět jednání, kterým bylo rozhodnutí o odvolání jak stěžovatele (obžalovaného), tak i okresní státní zástupkyně. Po zjištění předsedy senátu, že u stěžovatele a obhájce připadl konec přípravné lhůty na sobotu, tito souhlasili s konáním veřejného zasedání dne 24. 5. 1999 a netrvali na zachování přípravné lhůty. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět dokazování o tom, zda byl opis odvolání státní zástupkyně obhájci stěžovatele doručen či nikoliv, jeho úkolem je posoudit, zda postupem soudu nedošlo k zásahu do stěžovatelova ústavně zaručeného práva na obhajobu. Z jednání stěžovatele, resp. jeho obhájce, po zahájení veřejného zasedání odvolacího soudu a po seznámení s předmětem jednání však nevyplývá, že by byli "překvapeni" informací o projednání odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch stěžovatele a že by trvali na dodržení procesního postupu podle ustanovení §251 trestního řádu, naopak, oba nejenže souhlasili s konáním veřejného zasedání, ale netrvali ani na zachování přípravné lhůty. Smyslem a účelem kvalifikovaného právního zastoupení v trestním řízení je střežit práva zastoupeného a aktivně využívat všech procesních prostředků osobou znalou práva. Nevyužil-li obhájce stěžovatele veškerých procesních možností, ač jich využít mohl, je nepřípustné, aby později argumentoval v ústavně právní rovině ve svůj prospěch a domáhal se nápravy u Ústavního soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu