ECLI:CZ:US:1999:4.US.364.99
sp. zn. IV. ÚS 364/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti K. L., zastoupené JUDr. O. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 1999, č.j. 13 To 665/98-40 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 12. 1998, č.j. 8 T 312/98-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 7. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 1999, č.j. 13 To 665/98-40 a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 7. 12. 1998, č.j. 8 T 312/98-32, jimiž byla pravomocně uznána vinnou trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a tr. zákona, a odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin. Podle skutkových zjištění se tohoto skutku stěžovatelka dopustila tím, že v období od 28. 10. 1997 do 10. 8. 1998 v Semilech bránila J. L. v užívání společného bytu, když před uvedeným datem nechala provést výměnu zámku, od něhož odmítla předat jmenovanému klíče.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení čl. 39 Listiny spatřuje v tom, že dle jejího názoru obecné soudy učinily mylný závěr při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jí spáchaného skutku. Podle stěžovatelky je stupeň společenské nebezpečnosti předmětného skutku nepatrný a tudíž jí spáchaný skutek není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu a neměl být jako trestný čin posuzován. Pokud však k tomu v jejím případě přesto došlo, bylo tím zasaženo do jejího práva zakotveného v čl. 39 Listiny. V této souvislosti poukázala i na čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a uvedla, že na uvedené skutečnosti upozornila vyšetřovatele dne 31. 8. 1998 v souvislosti se seznámením s výsledky vyšetřování.
Porušení čl. 40 odst. 5 Listiny, tj. porušení zásady "ne bis in idem", stěžovatelka spatřuje ve skutečnosti, že sdělením obvinění ze dne 6. 8. 1998 bylo opětovně zahájeno její trestní stíhání pro trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zákona, ačkoliv její první trestní stíhání pro tentýž trestný čin, na základě sdělení obvinění ze dne 22. 10. 1997, bylo v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 pravomocně zastaveno usnesením Okresního státního zastupitelství v Semilech ze dne 9. 2. 1998. Stěžovatelka vyjádřila názor, že ustanovení §12 odst. 11 tr. řádu, podle něhož pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek, je neplatné pro rozpor s čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze opakuje tvrzení, kterými se již zabýval, přičemž důvody napadeného rozhodnutí jsou dostatečně uvedeny a náležitě popsány v jeho odůvodnění.
Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti stěžovatelka užila na svoji obhajobu již v průběhu trestního řízení, a zabýval se jimi jak okresní, tak i odvolací soud, byť dle jeho názoru argumentace odvolacího soudu uvedená v odůvodnění usnesení na str. 2 (týkající se úvah ohledně pokračujícího jednání) není zcela přesná. Za zásadní považuje otázku, zda jednání, pro které byla stěžovatelka pravomocně odsouzena, je jiným či stejným skutkem, pro který bylo v předchozím období trestní stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky pravomocně zastaveno. Dle jeho názoru jde o pokračující trestný čin, jehož se stěžovatelka dopustila tím, že opakovaně odmítala poškozenému umožnit vstup do jejich společného bytu, když v předchozím období (pro toto jednání však nebyla a nemohla být trestně stíhána resp. odsouzena) opakovaně provedla výměnu zámku. Za této situace jde o pokračující trestný čin, kterým se po novele zák.č. 290/1993 Sb. rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku (§89 odst. 3 tr. zák.). Poukázalo na ustanovení §12 odst. 11 tr. řádu, z něhož vycházel soud prvního stupně, když stěžovatelku uznal vinnou spácháním předmětného trestného činu a to jednáním v době od 28. 10. 1997 do 10. 8. 1998. Nešlo tedy a nemohlo jít o totožné jednání, pro které bylo vedeno původní trestní řízení, které skončilo jeho zastavením v důsledku amnestie. Dále uvedlo, že neshledává rozpor §12 odst. 11 tr. řádu s Ústavou ČR případně Listinou, a že nelze zcela směšovat pojmy "skutek" dle §12 odst. 11 tr. řádu a "čin" dle čl. 40 odst. 5 Listiny. Za správnou a přiléhavou považuje argumentaci soudu I. stupně, který při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky (obviněné) poukázal na její předchozí trestní stíhání a zejména na skutečnost, že si nevážila dobrodiní amnestie prezidenta republiky a v nezákonném jednání pokračovala. Závěrem navrhlo, aby ústavní stížnost byla podle §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") zamítnuta.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 8 T 312/98 a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, jak byly vyvozeny na základě hodnocení zjištěných podkladů pro rozhodnutí, zejména s hodnocením materiálního znaku daného trestného činu, tj. stupně nebezpečnosti činu pro společnost, a dále nesouhlas s kvalifikací jednání stěžovatelky v období po amnestii jako pokračování v trestném činu ve smyslu §89 odst. 3 tr. zákona. Uvedené skutečnosti stěžovatelka v plném rozsahu uplatnila již v řízení před obecnými soudy, přičemž podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy s těmito námitkami řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Z ústavněprávního hlediska jde především o posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy bylo respektováno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené zejména v čl. 36 a čl. 38 Listiny, když namítané porušení čl. 39 Listiny Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné, neboť stěžovatelka byla stíhána za jednání, jehož skutková podstata a trest je vymezen v ust. §249a tr. zákona. Dále jde o posouzení otázky, zda opětovné zahájení trestního stíhání a následné pravomocné odsouzení stěžovatelky za trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zákona bylo porušením čl. 40 odst. 5 Listiny, resp. čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (ve spojení s §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu), podle nichž nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních a procesněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ohledně hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, Ústavní soud, v souladu se svoji judikaturou, která je obecně přístupná, konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s namítaným porušením zásady ne bis in idem. Za situace, kdy stěžovatelka i po zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky poškozenému neoprávněně bránila v užívání bytu, považuje Ústavní soud postup obecných soudů založený na aplikaci §89 odst. 3 tr. zákona i čl. 12 odst. 11 tr. řádu za ústavně konformní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. 12. 1999
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu