Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 08.03.1999, sp. zn. IV. ÚS 370/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 36/13 SbNU 257 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.370.98

sp. zn. IV. ÚS 370/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 8. března 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti T. T. zastoupeného Mgr. M. B., advokátem AK, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1998, čj. 1 To 141/98-1577, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a vedlejších účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1998, čj. 1 To 141/98-1577, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci stěžovatel uvádí, že v projednávané věci byla jeho osobní svoboda omezena vazbou v přípravném řízení od 19. 4. 1993 do 7. 12. 1993 a v době od 1. 8. 1997 do 20. 11. 1997. Vzhledem k tomu, že dobu trvání vazby před podáním obžaloby a dobu trvání vazby po vrácení věci státnímu zástupci k došetření nutno z hlediska potřeby rozhodování o prodloužení vazby sčítat, znamená to, že po vrácení věci k došetření v době po 1. 8. 1997 měl státní zástupce vzhledem k ustanovení §71 odst. 6 trestního řádu podat návrh na další trvání vazby, což však neučinil. Za tohoto stavu věci nemohly tedy obecné soudy rozhodovat o vzetí do vazby, a pokud tak učinily, porušily svými rozhodnutími stěžovatelovo ústavně zaručené právo zakotvené v článku 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v článku 36 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření ze dne 29. 10. 1998 uvedl, že stížnostní soud nemohl v rámci své přezkumné povinnosti jakkoli přezkoumávat řízení předcházející vydání napadeného usnesení, v daném případě řízení, které bylo ukončeno příslušným pravomocným rozhodnutím předcházejícím vydání rozhodnutí Krajského soudu v Brně, napadeného stížností stěžovatele. Stěžovatelovy výtky směřují právě proti takovým pravomocným rozhodnutím, kdy právo na jejich přezkum může být uplatněno zákonným postupem, nicméně u soudu k tomu oprávněného. Vrchní soud totiž není soudem, jenž by byl oprávněn jakékoli pravomocné rozhodnutí přezkoumávat. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ve svém dopise ze dne 3. 11. 1998 uvedlo, že nevyužívá svého oprávnění se k ústavní stížnosti vyjádřit, pouze poukázalo na to, že projednávaná věc může mít bezprostřední dopad na postup orgánů činných v trestním řízení. Krajské státní zastupitelství v Brně se k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo. Z obsahu spisu 11 T 27/97 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 20. 4. 1993, čj. Nt 102/92-26, vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu, a to v souvislosti s obviněním pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 1993, čj. 1 Nt 410/93-32, byla stěžovatelova vazba prodloužena z důvodů uvedených v §67 písm. a, c) trestního řádu do 19. 9. 1993 a dalším usnesením tohoto soudu ze dne 18. 10. 1993, čj. 1 Nt 626/93-33, do 19. 12. 1993. Usnesením uvedeného soudu ze dne 2. 12. 1993, čj. 1 Nt 574/93-35, byl podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijat písemný slib stěžovatele a stěžovatel byl propuštěn z vazby na svobodu, a to dne 7. 12. 1993. Z usnesení Policie ČR, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, ze dne 4. 6. 1993, čj. ČVS:KVV-201/20-93 PS, je patrno, že stěžovatel byl tímto usnesením stíhán pro podezření z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Z obsahu uvedeného spisu je dále patrno, že Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 24. 7. 1996 Krajskému soudu v Brně obžalobu na stěžovatele pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996, čj. 11 T 86/96-1170, byla však trestní věc stěžovatele vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 1997, čj. 11 T 86/96-1222, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona, vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu s tím, že vazba počíná dnem 11. 6. 1997. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 7. 1997, čj. 1 To 145/97-1249, byla stížnost krajského státního zástupce proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 1996 zamítnuta, z podnětu stížnosti obviněného rozhodl však Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 7. 1997, čj. 1 To 146/97-1255, tak, že napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 1997 zrušil a ve věci rozhodl tak, že stěžovatel se béře do vazby z důvodu §67 písm. a) trestního řádu. Krajské státní zastupitelství v Brně podalo dne 20. 11. 1997 opětovně žalobu na stěžovatele pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Krajský soud Brně, jenž opětovně rozhodoval o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, rozhodl posléze usnesením ze dne 23. 6. 1998, čj. 11 T 27/97-1551, tak, že tuto žádost opětovně zamítl. O stížnosti stěžovatele proti tomuto usnesení rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením tak, že stěžovatelovu stížnost zamítl, když se ztotožnil v plném rozsahu se závěry krajského soudu o existenci vazebního důvodu na straně stěžovatele ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu a současně konstatoval, že základní dvouletá lhůta vazby upravená v §71 odst. 3 trestního řádu není překročena. Z uvedeného tedy vyplývá, že po vrácení věci státnímu zástupci k došetření dne 1. 8. 1997 byla věc vrácena do stádia přípravného řízení (§191 odst. 2 trestního řádu), v němž nebylo možno pominout nezbytnost prodloužení vazební lhůty prodloužené již citovaným rozhodnutím pouze do 19. 12. 1993. Na tomto místě třeba připomenout nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 337/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 9, str. 269, v němž se konstatuje, že v takovém případě dalšího trvání vazby omezení osobní svobody nezačíná, nýbrž pokračuje, a to ve stádiu přípravného řízení, a proto je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby, což není možno učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby. Na uvedeném faktu nezbytnosti prodloužení vazby nemůže změnit nic ani to, že stěžovatel byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 1997 opětovně vzat do vazby, neboť toto rozhodnutí postrádalo v již citovaném nálezu konstatované konkrétní stanovení nezbytně nutné doby vazby. Nepodal-li tedy ani státní zástupce návrh na prodloužení vazební lhůty ve smyslu ustanovení §71 odst. 6 trestního řádu, měl být stěžovatel podle tohoto ustanovení propuštěn na svobodu. Již v nálezu Ústavního soudu ČR, publikovaném pod č. 23/1997 Sb., bylo vysloveno, že takový stav, kdy obviněný má být propuštěn na svobodu, je nezhojitelný potud, že byť by k návrhu na prodloužení vazby později došlo, nemohly by soudy o takovém návrhu již věcně rozhodnout. Stěžovatel se tohoto nezhojitelného nedostatku sice dovolává teprve ve fázi, kdy byl opětovně neúspěšný se svou žádostí o propuštění z vazby, podle názoru Ústavního soudu mu však tento moment nelze přičítat k tíži. Jestliže zákon sám s překročením nezbytně nutné doby pro trvání vazby v přípravném řízení i v řízení před soudem spojuje povinnost propuštění obviněného na svobodu, nemohou, přirozeně za podmínky identity spáchaného trestného činu i vazebního důvodu, na této povinnosti nic změnit ani později vydaná zamítavá rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V takovém případě není totiž dán předmět, o němž by mělo a mohlo být rozhodováno - v situaci, kdy obviněný musí být propuštěn na svobodu, neexistuje důvod pro zkoumání důvodu vazby -, neboť propuštění z vazby děje se rozhodnutím či pouhým opatřením pouze realizujícím již zmíněný zákonný imperativ. Zamítl-li tedy vrchní soud napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost, ačkoli pro takové věcné rozhodnutí zde neexistoval zákonný podklad, a vyvolal-li tím stav, kdy stěžovatel byl i nadále ponechán ve vazbě, porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená práva zakotvená v článku 8 odst. 5, článku 36 odst. l Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro porušení uvedených článků Listiny ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 8. března 1999