ECLI:CZ:US:1999:4.US.372.99
sp. zn. IV. ÚS 372/99
Usnesení
IV. ÚS 372/99
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Z. F., advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 5. 1999, čj. 1 Cao 64/99-32, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 2. 1999, čj. 38 Ca 296/98-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům, kterými bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze zamítající jeho žádost o plný invalidní důchod, stěžovatel uvádí, že mu Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci měly poskytnout účinnou pomoc a ustanovit mu pro řízení opatrovníka, neboť trpí trvalou duševní chorobou, není schopen sám vystupovat před soudy a účinně se domáhat svých práv. Pokud tak soudy neučinily, porušily podle stěžovatelova názoru jeho právo na právní pomoc v řízení před soudy, zakotvené v článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto se domáhá jejich zrušení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky z hlediska tvrzeného porušení Listiny a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 38 Ca 296/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí České správy sociální zabezpečení v Praze ze dne 22. 10. 1998, čj. 630 218 1974, odvolání, neboť nesouhlasil se zamítnutím své žádosti o plný invalidní důchod. Na základě udělených plných mocí stěžovatele zastupoval v řízení před soudy obou stupňů jeho otec P. Č. Z protokolu o jednání krajského soudu a z protokolu o jednání před odvolacím soudem vyplynulo, že účastníci řízení byli poučeni o svých procesních právech a povinnostech a že stěžovatel, jakož i jeho zástupce, k věci vypovídali.
Právní pomocí ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny se rozumí právní zastoupení. Toto zastoupení zpravidla vykonávají osoby, které jsou podle zákona oprávněny právní pomoc poskytovat, tj. zejména advokáti, zčásti i notáři, v občanském soudním řízení může být právní pomoc poskytnuta i obecným zmocněncem, tj. kýmkoli, kdo je sám způsobilý jednat, pokud takové zastoupení soud nebo zákon nevylučují (§27 odst. 2, §241 o. s. ř.). Ten, kdo chce být zastoupen právním zástupcem, resp. kdo musí být zastoupen - což však není stěžovatelův případ -, si zpravidla sjednává právní pomoc sám. Právu na právní pomoc odpovídá veřejnoprávní povinnost orgánů citovaných v článku 37 odst. 2 Listiny nebránit účastníku řízení, aby v řízení využíval právní pomoci, či bránit oprávněnému zástupci poskytujícímu právní pomoc, aby se účastnil řízení, aby v řízení jednal jménem zastoupeného apod. Právním zastoupením není míněno zastoupení zákonným zástupcem ve smyslu ustanovení §22 občanského zákoníku, tj. zastoupení osoby neschopné samostatně jednat, nebo zastoupení opatrovníkem ve smyslu ustanovení §29 občanského zákoníku na základě rozhodnutí soudu, ačkoliv faktické jednání takových zástupců může být v konkrétní věci stejné jako jednání zástupce poskytujícího právní pomoc ve smyslu citovaného článku Listiny.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před soudy došlo tím, že mu soud neustanovil opatrovníka, ačkoliv pro trvalou duševní poruchu není schopen sám vystupovat před soudy a účinně se domáhat svých práv. Podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. předseda senátu, pokud neučiní jiná opatření, může ustanovit opatrovníka také účastníku, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Z dávkového spisu České správy sociálního zabezpečení v Praze č. 630 218 1974, jakož i ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 38 Ca 296/98, je zřejmé, že stěžovatel je zletilý, a přestože byl posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR shledán slaboduchým až lehce mentálně retardovaným, nebyl omezen nebo zbaven způsobilosti k právním úkonům. Jeho otec P. Č. stěžovatele zastupoval v předmětném soudním řízení na základě udělených plných mocí, tedy v pozici obecného zmocněnce podle ustanovení §27 odst. 1 o. s. ř., nikoliv tedy v pozici zákonného zástupce podle ustanovení §22 o. s. ř. Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci splnily svoji poučovací povinnost a nebránily zástupci jednat jménem stěžovatele. Lze tedy konstatovat, že stěžovateli nebylo odepřeno právo na poskytnutí právní pomoci ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu její zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu