ECLI:CZ:US:1999:4.US.375.99
sp. zn. IV. ÚS 375/99
Usnesení
IV. ÚS 375/99
Ústavní soud rozhodl dne 20. října 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1999, čj. 25 Cdo 780/99-248, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, čj. 24 Co 293/98, 24 Co 339/98-149, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 1997, čj. 7 C 30/97-88, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 4. 1998, čj. 7 C 30/97-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů zamítajícím žalobu stěžovatele o náhradu škody a odmítajícím jeho dovolání stěžovatel tvrdí, že proces vedený před těmito soudy nebyl veden řádně, a že mu tak byla odepřena soudní ochrana. Podle názoru stěžovatele se Okresní soud v Kladně a Krajský soud v Praze náležitě nezabývaly předběžnou otázkou v ústavní stížnosti blíže specifikovanou a krajský soud navíc nezaprotokoloval jeho návrh na připuštění dovolání v případě, že by rozhodnutí soudu prvého stupně bylo odvolacím soudem potvrzeno. Stěžovatel dovozuje, že k takovému postupu došlo mimo jiné proto, že soudci Okresního soudu v Kladně, jakož i soudce Krajského soudu v Praze JUDr. M. J., jsou vůči němu podjati. Ačkoliv podjatost soudců, rozhodujících ve stěžovatelově věci, byla zřejmá, Nejvyšší soud ČR tuto okolnost náležitě nezkoumal a stěžovatelovo dovolání odmítl, přestože dovolání obsahovalo i další dovolací důvody. Stěžovatel má tedy za to, že i postupem dovolacího soudu došlo ke zkrácení jeho práva na soudní ochranu, zejména práva na řádný a spravedlivý proces, v důsledku čehož se nemůže domoci svého práva na spravedlivou odměnu za práci, a proto žádá Ústavní soud, aby napadená rozhodnutí pro rozpor s článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil.
Ze spisu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 7 C 30/97, Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, zamítl stěžovatelův návrh, aby soud uložil žalovanému JUDr. I. P. povinnost zaplatit stěžovateli, v řízením před obecným soudem žalobci, částku 858 591,40 Kč s příslušenstvím, jakož i povinnost platit stěžovateli měsíčně stanovenou náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 5 513,-- Kč od 31. 7. 1997, zvýšenou od 1. 8. 1997 na 5 954,04 Kč. Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvého stupně odvolal a v průběhu odvolacího řízení navrhl "rozšíření žalobního návrhu" (částka 19 380 659,92 Kč a pravidelné měsíční částky 5 954,-- Kč od 1. 6. 1998). Krajský soud v Praze změnu připustil a poté rozsudek soudu prvého stupně ryze z formálně procesních důvodů změnil při shodném skutkovém a právním posouzení nedůvodnosti nároku stěžovatele.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR usnesením dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že dovolací soud posoudil rozsudek odvolacího soudu i přes jeho formální označení jako rozhodnutí potvrzující, neboť neshledal rozdílnost v posouzení okolností významných pro rozhodnutí, jakož ani odlišnost ve stanovení práv a povinností účastníkům řízení. Dovolací soud naopak zjistil, že oba soudy žalobu stěžovatele zamítly, když o právech a povinnostech účastníků v jejich právním vztahu rozhodly shodně tak, že nárok na náhradu škody není důvodný. Změna rozhodnutí soudu prvého stupně byla proto posouzena jako změna formální, vyvolaná změnou žalobního petitu v odvolacím řízení, nikoliv rozdílným posouzením relevantních skutečností. Z tohoto závěru dovolací soud vyvodil, že dovolání není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu přípustné. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevyslovil ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání a dovolatel připuštění dovolání v odvolacím řízení ani nenavrhl, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §239 o. s. ř. Dovolací soud dále zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu trpí některou z vad uvedených v ustanovení §237 písm. f) a g) o. s. ř., tedy zda-li účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, či zda ve věci rozhodoval vyloučený soudce, avšak ani v těchto případech neshledal dovolavatelovo tvrzení důvodné, a proto rozhodl, že dovolací důvody nejsou dány.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost nejprve z hlediska jejích formálních náležitostí, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně. Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V případě mimořádného opravného prostředku, jakým je dovolání, je takovým posledním prostředkem, jehož vyčerpáním je podmíněna přípustnost ústavní stížnost, jen dovolání přípustné podle občanského soudního řádu. Nejvyšší soud ČR ve stěžovatelově věci však meritorně nerozhodoval, přípustnost dovolání neshledal a dovolání usnesením odmítl. Posledním prostředkem k ochraně stěžovatelova práva tak zůstal rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, čj. 24 Co 293/98, 24 Co 339/98-149, který byl stěžovateli doručen dne 30. 6. 1998. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla k Ústavnímu soudu podána až dne 2. 8. 1999, je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze nebyla dodržena a že jsou dány důvody k jejímu odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda je na místě posuzovat ústavní stížnost z hlediska její přípustnosti s ohledem na vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti na to, že "Krajský soud v Praze nezaprotokoloval jeho požadavek na připuštění dovolání", čemuž Ústavní soud rozumí tak, že mělo jít o návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Protokol o jednání před odvolacím soudem, založený ve spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 7 C 30/97 pod č.l. 138, však takový návrh neobsahuje, navíc ani z tohoto protokolu ani z žádné jiné listiny nevyplývá, že by stěžovatel, pokud takový návrh opravdu podal a pokud jeho návrh nebyl zaprotokolován, využil ustanovení §40 odst. 3 o. s. ř. a podal předsedovi senátu návrh na doplnění protokolu. Pokud tedy stěžovatel mínil založit přípustnost dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř., nevytvořil si pro tento postup procesní prostor, potom by i z tohoto pohledu byl dán důvod k odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu její nepřípustnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
V souvislosti s napadením citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze je třeba reagovat na tvrzení stěžovatele, že dne 7. 7. 1998 podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Kladně a že "souběžně, resp. dne 8. 7. 1998, stejně označené písemnosti, jaké tvořily dovolání, zaslal v obálce doporučeně na adresu Ústavní soud, Joštova 8, Brno, když tímto úkonem mínil, že proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze podává i ústavní stížnost, a to souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu". K doložení svého tvrzení stěžovatel předložil Ústavnímu soudu podací lístek od tehdejší poštovní zásilky. Z údajů vytištěných na podacím lístku vyplývá, že stěžovatel podal dne 8. 9. 1998 na poště Kladno 8 doporučenou zásilku o hmotnosti 1 kg pod č. R 006099 820 R, adresovanou Nejvyššímu soudu ČR, Brno, Joštova 8, 660 83. Stejná, tedy nepřesná, adresa je i na originálu dovolání založeného ve spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. 7 C 30/97. Z úředního záznamu pořízeného vedoucí soudní kanceláře Ústavního soudu vyplývá, že podatelna Ústavního soudu přijala dne 9. 9. 1998 objemnou zásilku, z jejíž adresy nebylo patrno, zda je určena Nejvyššímu soudu ČR se sídlem Burešova 20 v Brně nebo Ústavnímu soudu se sídlem Joštova 8 v Brně. Po otevření zásilky, ježto neobsahovala průvodní dopis, byla tato zásilka, adresovaná Nejvyššímu soudu ČR, tomuto soudu dne 11. 9. 1998 odeslána. Nejvyšší soud ČR zásilku obdržel dne 14. 9. 1998 a zaevidoval pod sp. zn. Ncn 434/98. Pokud tedy stěžovatel zaslal písemnosti, jež tvořily dovolání, nejen Nejvyššímu soudu ČR, ale i Ústavnímu soudu, přičemž tímto úkonem, jak sám uvádí, mínil podat ústavní stížnost, pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že napadnout rozhodnutí orgánu veřejné moci lze jen způsobem stanoveným v zákoně o Ústavním soudu, tedy, byť i formálně vadnou, ústavní stížností podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) spojenou s tvrzením fyzické osoby, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Zásilka stěžovatele ze dne 8. 9. 1998 však neobsahovala žádný průvodní dopis či sdělení,z nichž by shora uvedené bylo možno dovozovat, a protože evidencí ústavních stížností žádná jiná ústavní stížnost stěžovatele proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze neprochází, lze mít za to, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o tom, že rozsudek Krajského soudu v Praze napadl v zákonem stanovené době ústavní stížností.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že lhůta k podání ústavní stížnosti, byl-li uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze stěžovateli doručen dne 30. 6. 1998, uplynula již dnem 28. 8. 1998, takže stěžovatelův úkon, totiž podání předmětné zásilky na poštu dne 8. 9. 1998, ať již by jej bylo možno interpretovat jakýmkoli způsobem, byl učiněn po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Předmětem ústavní stížnosti tak zůstalo z hlediska splnění formálních náležitostí pouze posouzení usnesení Nejvyššího soudu ČR, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 11. 6. 1999. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda tento soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání žádosti o připuštění dovolání. Jinými slovy, Ústavní soud může zkoumat pouze to, zda dovolací soud svým postupem nebo nečinností neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Po posouzení předložených listinných materiálů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1999, č.j. 25 Cdo 780/99-248, je zjevně neopodstatněná, neboť dovolací soud postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení, věnoval předmětné věci náležitou pozornost a své závěry o nepřípustnosti dovolání náležitě odůvodnil. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti tak zůstala pouze v rovině nesouhlasného názoru se závěry Nejvyššího soudu ČR o nepřípustnosti dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v její části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 1999, čj. 25 Cdo 780/99 - 248, pro zjevnou neopodstatněnost a nepřípustnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), odst. 1) písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 1998, čj. 24 Co 293/98, 24 Co 339/98-149, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 12. 1997, čj. 7 C 30/97-88 a doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 4. 1998, čj. 7 C 30/97-131, z důvodu nedodržení lhůty pro její podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 20. října 1999
JUDr. Evy Zarembové
předsedkyně senátu