ECLI:CZ:US:1999:4.US.376.99
sp. zn. IV. ÚS 376/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti pana L. P., zastoupeného JUDr. J. F., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 1999 pod sp. zn. 22 Ca 476/98, a rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Severomoravského kraje v Ostravě ve věcech služebního poměru č.2526 ze dne 7. října 1998, ve spojení s rozhodnutím spojení s rozhodnutím ředitele Policie ČR Okresního ředitelství v Novém Jičíně ve věcech služebního poměru č. 227 ze dne 14. srpna 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 2. srpna 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou byl napaden rozsudek, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Správy Severomoravského kraje v Ostravě (dále jen "krajský ředitel PČR"), jímž bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie ČR Okresního ředitelství v Novém Jičíně (dále jen "okresní ředitel PČR").
V ústavní stížnosti se uvádí, že stěžovatel byl rozhodnutím okresního ředitele PČR ke dni 14. srpna 1998 propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR dle ustanovení §106 odst. 1 lit. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, z důvodu zvlášť závažného porušení služební přísahy. K tomuto porušení mělo dojít tím, že stěžovatel na svém pracovišti od ledna do května 1998 při výkonu služební činnosti v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, za přednostní přihlášení osobních motorových vozidel do evidence Dopravního inspektorátu Policie ČR, měl přijímat finanční částky a to nejméně ve dvaceti případech. Odvolání ke krajskému řediteli PČR bylo zamítnuto. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, dle ustanovení §137 zákona č. 186/1992 Sb., soudní přezkum rozhodnutí okresního i krajského ředitele PČR.
Svou žalobou se stěžovatel domáhal zrušení obou rozhodnutí, neboť trestní řízení, které bylo ve věci zahájeno u Krajského úřadu vyšetřování Policie ČR pod ČVS: KVV 245/22-98, a následně ani rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. května 1999, sp. zn. 5 T 155/98, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby, dosud nepravomocný, nepotvrdilo, že by se stěžovatel dopustil uvedené činnosti. Jelikož tedy nebylo rozhodnuto o tom, že se stěžovatel dopustil trestného činu či jakéhokoliv protiprávního jednání a přesto byl propuštěn ze služebního poměru, byla tímto postupem porušena presumpce neviny. Rozhodnutí o propuštění, které následovalo pouhých deset dnů po sdělení obvinění, považuje údajné jednání za prokázané. Stěžovatel též uvádí, že sankce v podobě propuštění ze zaměstnání by měla následovat až po rozhodnutí o vině či nevině v rámci trestního řízení.
Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že postupem okresního ředitele byla porušena presumpce neviny, zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nesprávnost rozhodnutí krajského ředitele shledává v tom, že se ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, aniž správně zhodnotil důvody odvolání. Pochybení krajského soudu spatřuje stěžovatel v tom, že napadeným rozsudkem žalobu zamítl, když považoval za dostatečné důvody okresního ředitele PČR. Uvedeným postupem bylo bez patřičného a objektivního prokázání porušení služební přísahy zasaženo do práva stěžovatele na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a dobrého jména (čl. 10 odst. 1 Listiny).
II.
K ústavní stížnosti se v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu 22 Ca. Ve svém vyjádření krajský soud uvádí, že při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu, který byl v době vydání napadených rozhodnutí (§250i odst. 1 o.s.ř.) a přezkoumal zákonnost těchto rozhodnutí v rozsahu napadeném správní žalobou. Stěžovatel ve své žalobě vznášel stejné námitky jako u ústavní stížnosti. Za tohoto stavu považuje účastník řízení za nutné uvést, že stěžovatelem namítané porušení čl. 40 odst. 1 Listiny nelze na daný případ aplikovat, neboť nelze směšovat trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru dle ustanovení §106 odst. 1 lit. d) zákona č. 186/1992 Sb. Pokud tedy byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru pro jednání, které je kvalifikováno jako porušení služební přísahy zvláště závažným způsobem, a za totožné jednání bylo proti němu vedeno trestní stíhání, nelze dospět k závěru, že propuštěním ze služebního poměru byla v tomto případě porušena presumpce neviny.
Z uvedených důvodů Krajský soud v Ostravě navrhuje ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
K ústavní stížnosti se vyjádřil též vedlejší účastník, ředitel Policie ČR Správy Severomoravského kraje v Ostravě. Ve vyjádření je uvedeno, že o propuštění stěžovatele ze služebního poměru bylo rozhodnuto na základě šetření Inspekce Ministerstva vnitra, ze které jednoznačně vyplývá, že stěžovatel v souvislosti s výkonem služební činnosti opakovaně přijal úplatky v penězích, tedy šlo u stěžovatele o jednání tak závažné povahy, že bylo právem posouzeno jako zvláště závažné porušení služební přísahy, kterou stěžovatel v době nástupu k policii složil dle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., neboť se v daném případě jedná o společensky nepřípustnou formu jednání veřejného činitele, kterou nelze tolerovat a pro kterou může být policista propuštěn ze služebního poměru. Námitka stěžovatele, že daným postupem byla porušena presumpce neviny, je pro posouzení věci nerozhodná. Naprosto nelze souhlasit s tím, že služební orgán měl vyčkat výsledku trestního řízení, neboť předmětem řízení ve věci propuštění ze služebního poměru bylo prokázat, zda uvedeným jednáním došlo k porušení služební přísahy. Služební orgán se nezabýval naplněním veškerých zákonných předpokladů trestně právní odpovědnosti. Již jen toho důvodu nemohlo dojit k naříkanému porušení presumpce neviny. Podstatným v daném řízení bylo, že stěžovatel se dopustil závažného jednání neslučitelného s posláním příslušníka Policie ČR.
Z uvedených důvodů navrhuje vedlejší účastník, aby ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
III.
Ve věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud není odvolací instancí v systému správního soudnictví, neposuzuje rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se porušením práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, např. právo na spravedlivý proces. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
V daném případě je pohled stěžovatele zcela v rozporu s těmito zásadami. Stěžovatel se snaží revidovat původní rozhodnutí okresního ředitele PČR pro které nebyl rozhodující postup orgánů činných v trestním řízení, ale rozhodnou skutečností pro propuštění stěžovatele byly výsledky šetření Inspekce Ministerstva vnitra ČR. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel ani nekonkretizuje, které z rozhodnutí napadá. Pokud napadá poslední rozhodnutí ve věci, tedy rozsudek soudu, pak argumentace, kterou již použil pro správní žalobu a která se ukázala neúspěšnou, nepřináší žádné odůvodnění, proč by se věcí měl zabývat právě Ústavní soud. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu. Proběhlo řádné řízení před nezávislým soudem, s jehož výsledkem stěžovatel nesouhlasí a není srozuměn, což však samo o sobě není důvodem pro zásah Ústavního soudu. Pokud je pak namítáno, že měla být napadeným rozsudkem porušena presumpce neviny v rámci správního či soudního řízení, tak jak namítá stěžovatel, třeba uvést, že rozhodování v dané věci se týkalo toho, zda byly dány zákonné důvody pro propuštění stěžovatele ze služebního poměru. Dle zásady Iudex ne eat ultra petita partium, nepřísluší správnímu soudnictví, tak jak je koncipováno v o.s.ř. přezkoumávat otázky, proti nimž žaloba nesměřuje a ani směřovat nemůže.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu