ECLI:CZ:US:1999:4.US.385.99
sp. zn. IV. ÚS 385/99
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti společnosti D., spol. s. r.o., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 1999, č.j. 15 Ca 357/98-12, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 1997, č.j. 6021/120/97 a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 26. 2. 1996, č.j. 514/332/1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 6. 8. 1999 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 1999, č.j. 15 Ca 357/98-12, kterým byla zamítnuta žaloba o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 22. 4. 1997, č.j. 6021/120/97, jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ve věci dodatečného platebního výměru č. 71 ze dne 26. 2. 1996, č.j. 514/332/1996, kterým byla stěžovatelce snížena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1993 o částku 820.058,- Kč, a rozhodnutí mu předcházející. Konkrétním důvodem pravomocného dodatečného platebního výměru byla skutečnost, že v daňovém ani odvolacím řízení nebyly předloženy důkazní prostředky prokazující, že nákup know-how z oblasti velkoobchodu s ovocem a zeleninou se fakticky uskutečnil a tudíž že odpisy nehmotného investičního majetku jsou výdaji vynaloženými na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelka je přesvědčena, aniž by svá tvrzení odůvodnila podrobnější ústavněprávní argumentací, že napadenými rozhodnutími v jejich souhrnu, ale i každým samostatně, byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvené v čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Finančnímu úřadu v Litoměřicích vytkla, že ji nutil činit něco, co zákon neukládá a že jí uložil daň v rozporu se zákonem. Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem vytkla, že potvrdilo prvostupňové rozhodnutí, čímž porušilo uvedená základní práva a svobody. Krajskému soudu v Ústí nad Labem pak vytkla, že nezrušil výše uvedená rozhodnutí, zamítl žalobu o přezkum, a tím porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 4 Ústavy a čl. 36 Listiny. Podle názoru stěžovatelky soudní ochrana jí sice byla formálně poskytnuta, ale protiprávní stav zůstal nezměněn. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů Krajským soudem v Ústí nad Labem a dále namítla, že porušil její právo na soudní ochranu tím, že odmítl vyslechnout svědka J. K., když nesprávně vyložil ust. §250h o.s.ř.
Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v samotné skutečnosti, že napadená rozhodnutí finančních orgánů nebyla zrušena. K jednotlivým námitkám stěžovatelky mj. uvedl, že hodnocení důkazů provedené správním orgánem dostatečně přezkoumal a právem se ztotožnil s jeho skutkovým zjištěním, že nebylo prokázáno, že ve formě odpisů uplatněné výdaje byly skutečně výdaji na dosažení, zajištění a udržení příjmů v roce 1993. K poukazu stěžovatelky na možnost výslechu svědka K. nepřihlédl, neboť v průběhu celého předchozího řízení nebyl takový důkaz navržen. V žalobě nebyla napadenému rozhodnutí finančního ředitelství vytýkána neúplnost zjištění skutkového stavu, nýbrž nesprávnost závěrů učiněných z provedených důkazů. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo průběh řízení před správními orgány, zejména způsob zjišťování podkladů pro rozhodnutí a jejich hodnocení, poukázalo na ust. §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, vyjádřilo přesvědčení, že napadenými rozhodnutími správních orgánů nedošlo k namítanému porušení základních práv a svobod a navrhlo, aby Ústavní soud vydal nález, který by napadený rozsudek krajského soudu potvrdil v plném rozsahu.
Po posouzení obsahu napadených rozhodnutí, jakož i obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 357/97, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na přezkoumání uvedeného správního rozhodnutí finančního orgánu, se způsobem hodnocení důkazů v daňovém řízení a v řízení o přezkum správního rozhodnutí, a s neprovedením důkazu výslechem svědka J. K. v posledně uvedeném řízení. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na přezkoumání zákonnosti předmětného rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny, příp. na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně přístupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se tato jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byla stěžovatelka zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tak, jak je v citovaném ustanovení Listiny zaručeno a jak bylo toto právo Ústavním soudem opakovaně v jeho ustálené judikatuře vyloženo. Tvrdila-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv tím, že obecný soud v její tvrzené věci dospěl k jinému právnímu závěru, než je názor stěžovatelky, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, pak nezbývá, než takovéto tvrzení stěžovatelky hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ve vztahu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny, aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Pokud stěžovatelka namítá porušení základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny, tak již ze samotného faktu, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem vydanému podle části páté, hlavy druhé o.s.ř., a tudíž že rozhodnutí správního orgánu bylo příslušným soudem přezkoumáno, lze evidentně dovodit, že právo na soudní přezkum správního rozhodnutí zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny nebylo porušeno.
K námitce, že Krajský soud v Ústí nad Labem porušil právo stěžovatelky na soudní ochranu tím, že odmítl vyslechnout navrženého svědka J. K., Ústavní soud uvádí, že, jak plyne z obsahu vyžádaného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem, stěžovatelka uvedený důkaz v daňovém řízení nenavrhla, a v řízení před krajským soudem pouze namítla, že žalované Finanční ředitelství v Ústí nad Labem mělo možnost vyslechnout předsedu jednotky Z., pokud mělo pochybnosti o plnění příslušné smlouvy. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem se s uvedenou námitkou řádně vypořádal, když posoudil, zda finanční orgán provedl dokazování v potřebném rozsahu a zda závěry, k nimž dospěl, a které vyjádřil v důvodech svého rozhodnutí, mají v provedených důkazech logickou oporu.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 11. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu