ECLI:CZ:US:1999:4.US.388.99
sp. zn. IV. ÚS 388/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. J., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. července 1999, sp. zn. 8 To 275/99, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 24. června 1999, sp. zn. Nt 79/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 9. srpna 1999, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti rozhodnutí okresního soudu, na základě kterého byl dle ustanovení §67 odst. 1 lit. a), b) a c) trestního řádu vzat do vazby.
Stěžovateli bylo sděleno obvinění ze spáchání trestného činu obecného ohrožení (§179 odst. 1 lit. a) trestního zákona), kterého se měl dopustit tím, že měl vydat lidi nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví, když se měl úmyslně a aktivně, tedy se zbraní v ruce, zúčastnit přestřelky mezi přesně nezjištěným okruhem osob, při kterém došlo ke smrtelnému zranění jednoho z účastníků přestřelky a k dalším dosud přesně nespecifikovaným zraněním. Na základě této skutečnosti byl stěžovatel vzat do vazby usnesením soudu, proti kterému podal stížnost on i státní zástupkyně, a které bylo usnesením odvolacího soudu potvrzeno. Svoji ústavní stížnost stěžovatel opírá o tvrzení, že pro uvalení vazby nejsou důvody, tak jak byly konstatovány obecnými soudy.
Útěková vazba je odůvodněna tím, že se stěžovatel nezdržuje v místě trvalého bydliště po dobu nejméně tří let, když bylo zjištěno, že v místě, které uvádí jako svůj současný pobyt, je hlášen trvale bývalý manžel jeho ženy. Stěžovatel se domnívá, že aplikace útěkové vazby připadá v úvahu za situace, kdy není možno zjistit totožnost obviněného, nebo pokud nemá trvalé bydliště. Proto je stěžovatel názoru, že v jeho případě tento vazební důvod neexistuje, neboť je ženat a se svojí manželkou se stará nejen o svého půlročního syna, ale i o syna z manželčina prvního manželství. Toto rodinné pouto, dle názoru stěžovatele, vylučuje nebezpečí útěku či skrývání se. Jeho přítomnost v domácnosti je žádoucí, z důvodu útlého věku syna a skutečnosti, že manželka je na mateřské dovolené. Dále se domnívá, že není možné klást mu za vinu skutečnost, že trvalý pobyt má hlášen u svých rodičů, neboť tato skutečnost má pouze evidenční povahu. Důvodem, proč stěžovatel nezměnil místo trvalého pobytu, je možnost přechodu nájmu bytu na něj, jako na osobu blízkou v případě, že by jeho rodiče byt trvale opustili. To, že na adrese faktického bydliště manželů J. je trvale hlášen první manžel paní J., je způsobeno dosud nevyřešenými spory a faktem, že manželka stěžovatele nemá možnost jakýmkoliv způsobem dosáhnout vymazání trvalého pobytu bývalého manžela. Stěžovatel také poukazuje na skutečnost, že to byl právě on, kdo po předmětné přestřelce oznámil celou věc ihned na policii. Tato skutečnost proto v žádném případě nesvědčí o tom, že by stěžovatel měl v úmyslu vyhýbat se trestnímu stíhání.
Koluzní vazbu odůvodnily obecné soudy tím, že přestřelky se zúčastnily dvě nepřátelské skupiny a vzhledem k tomu, že někteří účastníci přestřelky nebyli prozatím ustanoveni ani řádně vyslechnuti, existují obavy, že členové konkurenčních skupin by se mohli navzájem ovlivňovat, popřípadě by příslušníci té které skupiny mohli své výpovědi slaďovat tak, aby výpovědi byly pro ně co nejpříznivější. Tento důvod zpochybňuje stěžovatel tvrzením, že v napadených usneseních nejsou specifikovány žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by měly hrozit obavy z ovlivňování členů nepřátelské skupiny, nebo slaďování výpovědí. Odůvodnění vazby je dle stěžovatele vázáno toliko na hypotetické úvahy o možném ovlivňování dosud neustanovených osob. Stěžovatel dále uvádí, že byly vyslechnuty všechny dosud zjištěné osoby. Fakt, že jejich výpovědi se ve svém obsahu diametrálně odlišují, nelze považovat za konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z ovlivňování či slaďování výpovědí. Jak uvádí i odvolací soud, mezi znepřátelenými skupinami existuje jistá nevraživost, která vylučuje, že by se navzájem domlouvaly na svých výpovědích.
Pro vazbu dle ustanovení §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu je v napadených usneseních shledána jako důvod možnost stěžovatele opatřit si zbraně a s ohledem na počínání si v přestřelce nemá být vyloučeno jejich znovupoužití, a dále že dosud neodstraněné spory znepřátelených skupin je zřejmě obvyklé v těchto kruzích řešit násilím. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že je osobou doposud trestně bezúhonnou. Pokud se týká brokové pušky v držení stěžovatele, byla tato jeho manželkou již odevzdána. Stěžovatel rovněž protestuje proti zařazení do jakýchsi kruhů, ve kterých by bylo obvyklé řešit spory násilím. Svoji legálně drženou zbraň stěžovatel použil v nutné obraně, tedy za účelem ochrany života, který byl ohrožen chováním jiných osob. Legální držení zbraně je v případě stěžovatele dáno jednak splněním zákonných předpokladů k vydání zbrojního průkazu, jakož i důvody spočívajícími ve vyhrožování bývalým manželem stěžovatelovy ženy a dále skutečností, že stěžovatel denně odnášel tržbu z restaurace v níž je zaměstnán. Dále poukazuje stěžovatel na skutečnost, že zbrojní průkaz odevzdal a nemá proto legální možnost opatřit si zbraň jinou.
V uvedeném postupu obecných soudů shledává stěžovatel porušení jeho práva nebýt vzat do vazby, leč z důvodu a na základě stanovených zákonem a na základě rozhodnutí soudu, zakotvenou v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ve vyjádření Krajského soudu v Plzni se uvádí, že vzhledem ke shledání důvodu koluzní vazby nebylo ze zákona možno přijmout písemný slib a záruku manželky stěžovatele, jakož ani není možno ztotožnit se s odůvodněním ústavní stížnosti v tom smyslu, že při rozhodování o přijetí písemného slibu a záruky manželky měly být zohledněny skutečnosti týkající se zejména osoby stěžovatele a jeho manželky. Je nutno přihlédnout stejnou měrou k povaze projednávaného případu, která je výjimečná svými následky a rozsahem ohrožení životů a zdraví občanů.
K ústavní stížnosti se vyjádřilo také Krajské státní zastupitelství v Plzni. Ve vyjádření se uvádí, že stěžovatel, který je důvodně podezřelý ze spáchání mimořádně nebezpečného úmyslného trestného činu, za který mu hrozí trest odnětí svobody v trvání od dvanácti do patnácti let, sice uváděl, že má trvalé bydliště, nicméně z jeho výpovědi je patrné, že se zdržuje i na jiných adresách a že má nepřeberné množství přátel a známých. Dle názoru státní zástupkyně byla a je dána obava, že za uvedených okolností by mohl podniknout kroky k tomu, aby se přestal v místě bydliště zdržovat a ukrýval se na neznámých místech ve snaze vyhnout se jak trestnímu stíhání, tak i hrozícímu trestu.
Dále uvádí, že v době podání návrhu na vzetí do vazby bylo vyšetřování v této trestní věci na samém začátku, kdy se nepodařilo zajistit jiné procesně relevantní výpovědi ostatních účastníků přestřelky ani jejich svědků. Nebyl řádně zdokumentován ani vlastní průběh přestřelky, která skončila smrtelným zraněním jednoho z účastníků a zraněními dalších osob. Z provedeného vyšetřování proto vyplývalo, že proti sobě budou stát nejméně dvě skupiny důkazů. Vazební důvod dle §67 odst. 1 lit. c) trestního řádu je odůvodněn zjištěním, že jednotliví obviněných chodili ozbrojeni nejméně dvěmi střelnými zbraněmi, které neváhali použít prakticky z malicherného důvodu proti třetím osobám. Proto je důvodná obava, že by tak mohli učinit i proti osobám, které se zúčastnili přestřelky.
Dle názoru státní zástupkyně je věcí obecných soudů přezkoumat důvodnost vazby a důkazní situaci v konkrétní věci a posoudit, je-li opatřením nezbytným k dosažení účelu uvalení vazby. Trestní řád dává obviněnému (stěžovateli) dostatek příležitostí k tomu, aby tento zásah do osobní svobody, spojený s určitým omezením práv, byl v souladu se zákonnými povinnostmi kontrolován a minimalizován. Z těchto důvodů proto státní zástupkyně zastává názor, že ústavní stížnost by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
III.
Ústavní soud je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní stížnost může stěžovatel podat, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod zaručených Listinou a není-li proti takovému rozhodnutí žádného řádného či mimořádného opravného prostředku. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Obviněnému navíc přísluší dle ustanovení §72 odst. 2 trestního řádu právo kdykoliv požádat o propuštění na svobodu a o takové žádosti musí být rozhodnuto neodkladně. Nebylo-li žádosti o propuštění z vazby vyhověno, může svoji žádost opakovat, nejdříve však po čtrnácti dnech od právní moci rozhodnutí. Jen na obviněném tedy závisí, zda a kdy podá žádost o propuštění z vazby.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud, jak dal opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor, je třeba znovu připomenout, že jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
V daném případě spočívá, dle tvrzení stěžovatele, porušení ustanovení čl. 8 odst. 5 Listiny právě v tom, že byl usnesením nalézacího i odvolacího soudu vzat do vazby ze zákonem stanovených důvodů. Za takové porušení uvedeného ustanovení Listiny však v žádném případě není možno považovat pouze tu skutečnost, že názor stěžovatele na kterého byla uvalena vazba, je odlišný od názoru orgánů činných v trestním řízení, zejména pak obecného soudu.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembovápředsedkyně senátu