ECLI:CZ:US:1999:4.US.397.99
sp. zn. IV. ÚS 397/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti A. Š., zastoupeného Mgr. J. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. června 1999, sp. zn. 2 To 86/99, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. dubna 1999, sp. zn. 40 T 5/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 13. srpna 1999 byla Ústavnímu soudu, ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost stěžovatele, v níž napadá usnesení vrchního soudu, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Stěžovatel se u obecného soudu domáhal v rámci trestního řízení navrácení peněžité záruky ve výši 1.000.000,- Kč, která byla přijata soudem dne 29. dubna 1995, za současného ponechání stěžovatele na svobodě, když u něj byla dovozena existence vazebních důvodů podle §67 odst. 1 lit. a) trestního řádu, konkrétně, že mu hrozí vysoký trest a vzhledem k tomu, že se v době předcházející zadržení zdržoval v zahraničí, byla odůvodněna obava, že by se trestnímu stíhání mohl vyhýbat. Svůj návrh obecnému soudu stěžovatel odůvodnil tím, že se po celou dobu čtyřletého stíhání vždy řádně dostavoval na předvolání a dal svým přístupem jednoznačně najevo svůj zájem na objasnění trestní věci. Uvedl také, že je vázán na svou rodinu a práci a na skutečnost, že se necítí být vinen jednáním, pro které je stavěn před soud. Současně poukazoval i na neexistenci konkrétních skutečností, které by nasvědčovaly opaku, a tedy nejsou odůvodněny vazební důvody ani trvání peněžité záruky.
V postupu krajského soudu shledává stěžovatel nekonkrétní a ničím nepodložené úvahy a spekulace, jednoznačně porušující presumpci neviny. Současný stav řízení odůvodňuje dle soudu peněžitou záruku, bez níž by stěžovatel údajně jednání mařil. S takovým postupem však stěžovatel nemůže souhlasit a shledává v něm porušování svých základních práv, zejména práva na "fair proces" dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny. Dále není respektován čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dle kterého je soud vázán zákonem a nikoliv svými subjektivními pohnutkami. Proto stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí stížnost, o které rozhodl vrchní soud napadeným usnesením, které prakticky pouze převzalo frázovité úvahy z předchozího usnesení krajského soudu, aniž by byly zjišťovány skutečnosti, kterých se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že pro posouzení důvodnosti jeho vazby byly vzaty v úvahu jeho opakované pracovní pobyty v zahraničí v letech 1992 - 1993, tedy 18 měsíců před rozhodováním o vazbě a následně i několik dnů před sdělením obvinění. Navíc se stěžovatel domnívá, že bylo právě jeho poslední cesty před sdělením obvinění zneužito za účelem možnosti uvalení vazby, neboť další z obviněných byl zadržen již měsíc před sdělením obvinění stěžovateli. Stěžovatel také namítá, že je mu k tíži dáváno to, že realizoval svobodu pohybu zaručenou dle čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny. Zaujatý postup soudu stěžovatel shledává ve skutečnosti, že jako jediný důvod proč, dle názoru soudu, stěžovatel plní své povinnosti vůči soudu, je existence peněžité záruky. Soud hodnotí stěžovatele, aniž by k tomu měl jakékoliv podklady, jako neseriózního podnikatele disponujícího desetimilionovými částkami, tedy částkami řádově převyšujícími peněžitou záruku.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel napadá usnesení obou soudů z důvodu proběhnutí lhůty stanovené dle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu, které upravuje maximální dobu trvání vazby, která byla v jeho případě nahrazena zmíněnou peněžitou zárukou. Stěžovatel dovozuje, že jestliže byla peněžitá záruka dle ustanovení §73a trestního řádu, pro kterou není stanoveno žádné časové omezení, opatřením nahrazujícím vazbu, pak obsahově a významově nejbližším ustanovením je ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu. Pokud tedy z ustanovení §71 trestního řádu jednoznačně vyplývá, že vazba může trvat maximálně 4 roky, je třeba, dle názoru stěžovatele, vztáhnout tuto limitní hranici i na dobu, po kterou může trvat peněžitá záruka. Názor vrchního soudu, že ustanovení §71 trestního řádu nelze v tomto případě užít, neboť doba trvání peněžité záruky je dostatečně upravena v §73 odst. 4 trestního řádu, podle kterého důvody jejího trvání pominou, jestliže pominou důvody vazby, pro které byla přijata, není možno akceptovat, i proto, že lhůta pro trvání vazby je v ustanovení §72 trestního řádu upravena shodně, tedy, že pokud pominou vazební důvody, musí být osoba z vazby propuštěna.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Vrchního soudu v Olomouci, za nějž se vyjádřil předseda senátu 2 To. Ve vyjádření se uvádí, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti se v podstatě shodují s argumenty, které stěžovatel použil ve své stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu. S nimi se vrchní soud vypořádal právě napadeným usnesením, a proto nezbývá než odkázat na jeho odůvodnění. Dle názoru předsedy senátu se argumenty stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti opírají o velmi komplikované právní konstrukce, které jsou přitom založeny na velmi extenzivním výkladu příslušných ustanovení trestního řádu. Dále účastník upozorňuje na skutečnost, že v mezidobí vznikly problémy se zajištěním účasti stěžovatele u hlavního líčení dne 16. srpna 1999, což vedlo Krajský soud v Brně k tomu, aby svým usnesením ze dne 16. srpna 1999, čj. 40 T 5/97-4034, rozhodl o tom, že peněžitá záruka připadá státu dle ustanovení §73a odst. 3 lit. b) trestního řádu. Toto usnesení sice Vrchní soud v Olomouci zrušil svým usnesením ze dne 10. září 1999, sp. zn. 2 To 128/99 a uložil krajskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, nicméně nelze vyloučit, že krajský soud po došetření některých otázek, týkajících se skutkového podkladu zrušeného rozhodnutí, a po jejich právním vyhodnocení, opět rozhodne o připadnutí peněžité záruky státu.
Po zvážení obsahu výše uvedených podání dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není opodstatněná. Je třeba poznamenat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není tedy soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody, resp. důvody jiných omezujících opatření. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
V daném případě je napadené usnesení rozhodnutím mezitímní povahy. Přijetí peněžité záruky je jedním ze způsobů zajištění stanovených v rámci trestního řádu a náleží sem vedle záruky, slibu či vazby. Každý z těchto institutů má však své místo a odlišný rozsah i podmínky aplikace, což znamená, že každý institut má poněkud odlišné funkce, a proto se vyskytují v trestním řádu vedle sebe.
Vazba sama o sobě je nejpřísnějším a nejzávažnějším zásahem do práv občana, a proto je toto omezení osobní svobody upraveno nejen v trestním řádu, ale vychází především z čl. 8 Listiny, kde je zaručena osobní svoboda a zásahy do ní jsou možné toliko na základě zákona. Konkrétní naplnění je pak stanoveno v ustanoveních §67 - §72 trestního řádu. V případě, kdy se jeví vazba jako neúměrně silný zásah do práv občana, je možné použít jiný ze zákonných institutů s nižší intenzitou. Tyto náhradní instituty jsou ve svých dopadech mnohem mírnější a proto není nutné stanovovat k nim tak přísná pravidla aplikace a omezení, jako v případě vazby. Jakkoliv vysoká peněžitá záruka tedy nejenže neslouží jako plná náhrada za vazbu, ale má i jiné funkce (např., v případě odsouzení, slouží též pro účely zajištění výkonu trestu). Především však peněžitá záruka, jakkoliv může být osobou, která ji složila, pociťována jako omezení jejích vlastnických práv, nezpůsobuje sama o sobě zásah do práv či svobod. Funkce záruky je přesně opačná - je prostředkem, který odstraní zásah do základního práva - práva na osobní svobodu
Způsob zajištění osoby stěžovatele je tedy samostatným právním institutem, jehož režim je upraven v ustanovení §73a trestního řádu a nelze na něj vztahovat a analogicky používat ustanovení trestního řádu o vazbě, jak se stěžovatel domáhá. Intenzita tohoto zajištění je mnohem mírnější, než forma vazby, a proto jsou i kritéria aplikace peněžité záruky mírnější. Faktická blízkost institutů zajištění není jednoznačným znakem jejich shodnosti či shodnosti výkladu jejich použití.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 10. prosince 1999
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu