ECLI:CZ:US:1999:4.US.405.98
sp. zn. IV. ÚS 405/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti J.V., zastoupeného JUDr. J.N., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 1998, č.j. 25 Co 453/97-85, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 6. 1997, č.j. 5 C 478/96-61, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, a Ing. M.R., M. a ČP., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 18. 9. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. dubna 1998, č.j. 25 Co 453/97-85, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 6. 1997, č.j. 5 C 478/96-61, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 5. 6. 1997, č.j. 5 C 478/96-67. Uvedeným rozsudky byla pravomocně zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal, aby žalovaní Ing. M.R. a ČP., byli uznáni povinnými zaplatit stěžovateli (žalobci) společně a nerozdílně částku 12.599,- Kč s příslušenstvím, jako doplatek náhrady za škodu, kterou utrpěl při dopravní nehodě dne 16. 7. 1994. Současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Uvedl, že se u obecných soudů domáhal doplacení náhrady škody, která mu byla způsobena na zdraví v souvislosti s dopravní nehodou, kterou zavinil řidič P.D. Žalobu podal jednak proti provozovateli vozidla, tj. M.R., a jednak proti pojišťovně dle vyhl.č. 492/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Obecné soudy žalobu proti provozovateli vozidla zamítly s odůvodněním, že žalované subjekty nejsou pasivně legitimovány. Stěžovatel je toho názoru, že postupem obecných soudů mu bylo odepřeno právo na soudní ochranu, když se soudy nezabývaly meritem věci a žalobu odmítly z formálních důvodů, když dovodily, že ani jeden ze žalovaných není pasivně legitimován. S ohledem na hodnotu sporu nemohl využít možnost podat dovolání. Namítl, že obecné soudy nesprávně vyložily ust. §430 obč. zákoníku, z jehož odstavce druhého vyplývá, že provozovatel dopravního prostředku neodpovídá po dobu, kdy je tento dopravní prostředek v opravě, přičemž namísto něho odpovídá provozovatel podniku, v němž se oprava provádí. Dle jeho názoru z dikce zákona jednoznačně vyplývá, že cit. ustanovení má na mysli předání dopravního prostředku do opravy tomu, kdo takovou činnost provozuje živnostenským způsobem. Soukromník, kterému provozovatel svěří dopravní prostředek k opravě, aniž tuto činnost provádí po živnostensku, je v postavení vypůjčitele, nikoliv v postavení opravárenského podniku, protože takový podnik, nemá-li k tomu žádné oprávnění, provozovat nemůže, tj. bez řádně vydaného živnostenského oprávnění nikdo nemůže provozovat podnik ve smyslu právním. Podle názoru stěžovatele byl provozovatel dopravního prostředku v daném případě zažalován správně, a pokud soudy odmítly žalobu jen z toho důvodu, že není pasivně legitimován, odepřely stěžovateli poskytnout soudní ochranu. Stěžovatel též nesouhlasí se závěry obecných soudů, pokud jde o nedostatek pasivní legitimace na straně pojišťovny. Poukázal na ust. §9 odst. 2 vyhl.č. 492/1991 Sb., podle něhož dnem, kdy pojišťovna odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část, může poškozený uplatnit své nároky i proti pojišťovně u příslušného soudu.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil, a odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 7. 4. 1998, kde jsou dle jeho názoru všechny jeho úvahy a závěry uvedeny.
ČP ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že se plně ztotožňuje s uvedenými rozsudky okresního a krajského soudu. Navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým se napadené rozsudky potvrzují.
Ing. M.R., jako vedlejší účastník, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Benešově u Prahy, sp. zn. 5 C 478/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Ze shromážděných podkladů Ústavní soud zjistil, že Ing. M.R. byl vlastníkem a provozovatelem vozidla Peugeot 205. Toto vozidlo jmenovaný prostřednictvím svého bratra předal v pátek dne 15. 7. 1994 do opravy, resp. k provedení údržby, J.D., který je bratrův spolužák. Údržbu vozidla měl provést bratr J.D., tj. P.D. J.D. vozidlo uvedeného dne převzal a odvezl, přičemž téhož dne večer P.D. spolu se dvěma společníky, tj. stěžovatelem J.V. a J.A., s vozidlem odjeli na diskotéku. Při návratu z diskotéky P.D. řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, nezvládl řízení a havaroval, přičemž oba spolujezdci utrpěli těžká zranění. ČP, a.s., pak stěžovateli J.V. náhradu škody snížila o 30 % (tj. 12.599,- Kč) s odůvodněním, že bylo prokázáno, že stěžovatel musel vědět o tom, že P.D. před jízdou požil alkoholické nápoje, a tudíž že si škodu částečně zavinil sám. Na to se stěžovatel obrátil na okresní soud žalobou proti provozovateli vozidla Ing. M.R. (žalovaný 1) a ČP, a.s. (žalovaný 2), o zaplacení uvedené krácené částky. Okresní soud žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 5. 6. 1997 ve vztahu k prvnímu žalovanému zamítl s odůvodněním, že se jednalo o vozidlo předané P.D. za účelem opravy, a tudíž v takovém případě podle ust. §430 odst. 2 obč. zák. odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, ve kterém se oprava provádí, tj. P.D., a nikoliv provozovatel. Proti druhému žalovanému okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že ve smyslu ust. §8 vyhl.č. 492/1991 Sb., poškozený nemá přímo proti pojišťovně právo, aby mu škodu nahradila, pokud byla zjištěna osoba odpovědná za škodu na zdraví, což se v daném případě stalo a touto osobou, jak nepochybně vyplývá i z trestního spisu Okresního soudu v Benešově, sp. zn. 279/94, je P.D. ČP tudíž v daném sporu mohla vystupovat jako vedlejší účastník na straně některého ze subjektů, pokud by na výsledku sporu měla zájem (§93 o.s.ř.). Krajský soud v Praze se ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně a rozsudek okresního potvrdil, když zjistil, že zjištěný skutkový stav je dostačující pro rozhodnutí ve věci. Námitku stěžovatele, že odpovědnost přechází po dobu opravy pouze na toho, kdo vozidlo opravuje na základě živnostenského oprávnění, neshledal odvolací soud důvodnou. Přestože je v příslušném ustanovení obč. zákoníku uvedeno, že po dobu opravy odpovídá "provozovatel podniku, v němž se oprava provádí", odvolací soud měl zato, že je třeba ustanovení vykládat tak, že odpovědnost přechází nejen na právnickou osobu nebo fyzickou osobu, která opravy provádí profesionálně na základě živnostenského oprávnění, ale i na jakoukoliv osobu, která vozidlo převezme do svého držení za účelem provedení opravy, i když by se jednalo například o bezplatnou službu.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními názory obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak vyplývá již z odvolání stěžovatele proti rozhodnutí soudu I. stupně. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zaručující právo na soudní a jinou právní ochranu. Přitom není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názor obecných soudů, za předpokladu, že se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že stejně tak mohla být zřejmě žaloba zamítnuta i podle ust. §430 odst. 1, věta prvá obč. zákoníku. Pokud obecné soudy žalobu stěžovatele zamítly s odůvodněním, že stěžovatel o náhradu škody žaloval jiné osoby, než osoby podle zákona za škodu odpovědné, neporušily tím v čl. 36 odst. 1 Listiny ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu, neboť stěžovatel se svého práva nedomáhal stanoveným postupem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 1. 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu