ECLI:CZ:US:1999:4.US.405.99
sp. zn. IV. ÚS 405/99
Usnesení
IV. ÚS 405/99
Ústavní soud rozhodl dne 29. září 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti Mgr. K. M., zastoupeného JUDr. K. V., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 6. 1999, čj. 9 Co 278,279,280/99-496, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatel v podstatě uvádí, že závěr soudu o neexistenci bránění jeho styku s dětmi je ve zcela zásadním rozporu s provedeným dokazováním a navíc nereflektuje nejen skutečnosti uváděné a dokládané stěžovatelem, ale ani úkony soudu prvého stupně, který vůči matce musel použít prostředky směřující k výkonu rozhodnutí. Jinak by totiž musel nutně zjistit, že styk stěžovatele s jeho dětmi byl opakovaně a systematicky matkou mařen, takže nešlo o pouhé jednorázové či nahodilé zmaření styku. Stěžovatel poukazuje v této souvislosti na čl. 5 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva"), zavazující smluvní strany respektovat práva a povinnosti rodičů, jakož i na její čl. 7, zakotvující právo dítěte na osobní kontakty s oběma rodiči. Podle stěžovatelova názoru došlo proto v projednávané věci napadenými rozhodnutími k porušení zmíněných ústavně zaručených práv. Rozhodnutím krajského soudu se nedostalo stěžovateli práva na soudní ochranu, jeho závěry jsou v zásadním rozporu s provedeným dokazováním a v důsledku absence řádného odůvodnění také nepřezkoumatelné. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozsudku.
Z obsahu spisu P 204/98 Okresního soudu v Litoměřicích Ústavní soud zjistil, že podáním došlým tomuto soudu dne 3. 9. 1998 domáhal se stěžovatel změny výchovy svých dětí, nezletilé A. M., a nezletilé M. M., a to zejména s poukazem na účelové maření jeho styku s dětmi ze strany matky, jakož i na skutečnost, že sám je schopen po všech stránkách zajistit jejich řádnou výchovu a vývoj. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 15. 1. 1999, čj. P 204/98-452, návrh stěžovatele na změnu výchovy zamítl a současně upravil i jeho styk s dětmi. Okresní soud zvážil všechny provedené důkazy, a to i vyžádaný znalecký posudek, a dospěl k závěru, že i když oba rodiče mají vhodné prostředí pro výchovu svých dětí, není důvodu ke změně dosavadního výchovného prostředí založeného dohodou rodičů v souvislosti s řízením o rozvod jejich manželství, zejména když obě děti vyjádřily jednoznačně své přání zůstat s matkou. Pokud jde o úpravu styku stěžovatele s dětmi, sledoval okresní soud hledisko nejen vyváženosti pobytu dětí u otce i matky, ale rovněž i práva dětí na rozvoj jejich aktivit a zájmů. K odvolání obou rodičů proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně změnil ve výroku o styku stěžovatele s dětmi, a to tak, že stěžovatel není oprávněn stýkat se dětmi v době podzimních prázdnin a v době letních prázdnin je oprávněn stýkat se s nimi po dobu tří kalendářních týdnů s tím, že přesný termín oznámí matce do 30. 4. příslušného kalendářního roku, zatímco jinak napadený rozsudek potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že práva a povinnosti rodičů k nezletilým dcerám již byly v minulosti závazným způsobem vymezeny schválením dohody rodičů, takže soudy nyní rozhodují jen ve směru zjištění, zda od doby dřívější úpravy došlo ke změně poměrů odůvodňující změnu již konstatované rodičovské dohody. Krajský soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně, že k takové změně v projednávané věci nedošlo a naopak již konstatovaným způsobem zúžil soudem prvého stupně poměrně široce upravený styk stěžovatele s dětmi s odůvodněním, že je třeba položit větší důraz i na vlastní aktivity dětí v době prázdnin a že tzv. podzimní prázdniny v podstatě odpovídají pouhému rozšířenému víkendu, kdy je styk stěžovatele s dětmi běžně upravován. Také děti jsou nuceny se podrobit určitému časovému režimu při realizaci svých školních povinností i mimoškolních činností a v tomto směru soud prvého stupně upravil styk přece jen v nepřiměřeném rozsahu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel přehlíží tu základní skutečnost, že situace, v jaké se nyní ocitl sám, dále matka dětí a jejich děti, je následkem rozchodu obou rodičů, následkem, jenž již svou povahou vyvolává u všech zúčastněných pocit jakési "nedostatkovosti", jaký by nemusel nutně vznikat tehdy, žila-li by rodina společně. I v této situaci je přirozeně nutno respektovat práva rodičů, jež jsou kupř. zakotvena v čl. 5 Úmluvy, nicméně tato práva jsou svým způsobem omezena v prvé řadě právě neexistencí společného soužití rodičů. Za tohoto stavu věci jsou soudy postaveny před úkol již konstatovaná práva rodičů sice respektovat, nicméně s přihlédnutím k tomu, že nejde-li již o společně žijící rodinu, kterou Úmluva považuje ve své preambuli za základní jednotku společnosti, může se tak dít jen při zachování "předního hlediska", totiž zájmu dítěte ve smyslu čl. 1 odst. 1 Úmluvy. Uvažováno z výše uvedeného pohledu, nelze podle názoru Ústavního soudu obecným soudům vytknout porušení jakéhokoli ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, když tyto soudy, na rozdíl od toho, co stěžovatel tvrdí, svá rozhodnutích dostatečně a přesvědčivě zdůvodnily (§157 odst. 2, 3 o. s. ř.). To platí i o napadeném rozhodnutí, pokud se týče určitého zúžení stěžovatelova styku s dětmi, nepostrádajícím již konstatovanou přesvědčivost.
Všechny uvedené úvahy a závěry jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. září 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu