ECLI:CZ:US:1999:4.US.407.98
sp. zn. IV. ÚS 407/98
Usnesení
IV. ÚS 407/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P., právně zastoupené JUDr. J.J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Co 157/98-27, ze dne 29. 5. 1998, za účasti L., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a dále čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného usnesení obecného soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že její návrh na povolení obnovy řízení ve věci, sp. zn. 8 C 165/92, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně, byl usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně, čj. 16 C 113/97-10, ze dne 17. 11. 1997, zamítnut s odůvodněním, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1996, zveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 24/1997, na nějž se stěžovatelka odvolávala, není rozhodnutím, které má na mysli ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ke stejnému závěru pak dospěl i Krajský soud v Ostravě, který svým usnesením, sp. zn. 11 Co 157/98, ze dne 29. 5. 1998, k odvolání stěžovatelky usnesení okresního soudu potvrdil, když zaujal stanovisko, že nález Ústavního soudu je závěrem právním, a nikoliv novou skutečností, rozhodnutím ani důkazem ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení. S tímto závěrem obecných soudů se stěžovatelka neztotožňuje, neboť podle jejího názoru je nález Ústavního soudu evidentně novým rozhodnutím vydaným po skončení původního řízení a je tak splněna první podmínka důvodu povolení obnovy řízení. Jak stěžovatelka dále uvádí, vyhodnotil obecný soud v jejím případě předběžnou otázku výkladu právní normy v rozporu s Ústavou ČR a citované rozhodnutí Ústavního soudu lze považovat za rozhodnutí, které může přivodit příznivější výsledek řízení. Nesouhlasí proto s odůvodněním zamítavého rozhodnutí obecných soudů, podle něhož předmětný nález Ústavního soudu je závěrem právním a nikoliv novou skutečností, závěrem nebo důkazem. Stěžovatelka se z těchto důvodu cítí být napadeným rozhodnutím dotčena ve svých základních právech zaručených jí čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 Ústavy ČR a dále čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny, když pojem rozhodnutí, které může být ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) důvodem obnovy řízení, interpretovaly obecné soudy v rozporu s Ústavou ČR, neposkytly tak stěžovatelce náležitým způsobem soudní ochranu a porušily její právo na spravedlivý proces. Navrhuje proto zrušení stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a L., jako vedlejšího účastníka, a připojil si spisy Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 8 C 165/92 a sp. zn. 16 C 113/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a na svém právním názoru trvá. Současně konstatuje, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti jsou totožné s důvody, jimiž stěžovatelka odůvodnila svůj návrh na povolení obnovy řízení, jakož i odvolání proti zamítavému usnesení okresního soudu. Krajský soud se s těmito důvody vypořádal v odůvodnění svého usnesení.
L., jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření pouze uvádějí, že rozhodnutí ponechávají plně na posouzení Ústavního soudu.
Jak Ústavní soud zjistil z připojených soudních spisů, podala stěžovatelka Okresnímu soudu v Novém Jičíně dne 3. 7. 1992 návrh, aby L., byly povinny uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv podle zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, čj. 8 C 165/92-25, ze dne 7. 7. 1993, však byl návrh stěžovatelky zamítnut s odůvodněním, že stěžovatelka uplatnila nárok u žalované strany, která není právním nástupcem organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. Podle §2 zákona č. 232/1991 Sb., ve znění zákona č. 312/1991 Sb., nárok na navrácení majetkových práv vyplývajících ze zákona č. 173/1990 Sb., ve znění zákona č. 247/1991 Sb., uplatní oprávněná organizace u právního nástupce organizace uvedené v §2 zákona č. 68/1956 Sb. K odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí okresního soudu však Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem, sp. zn. 11 Co 37/94, ze dne 18. 3. 1994.
Podáním ze dne 22. 5. 1997 navrhla stěžovatelka, s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 12. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 46/95, publikované pod č. 24/1997 ve Sbírce zákonů, obnovu výše uvedeného soudního řízení s odůvodněním, že daný nález Ústavního soudu je novým rozhodnutím vydaným po skončení původního řízení a tato nová skutečnost by mohla přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí. Stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě však bylo rozhodnuto o potvrzení zamítavého usnesení soudu I. stupně s odůvodněním, že nález Ústavního soudu je závěrem právním a nikoliv novou skutečností, rozhodnutím či důkazem ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které stěžovatelka bez své viny nemohla použít v původním řízení, a nemůže být proto podkladem, jenž by zakládal zákonné důvody pro povolení přípustnosti obnovy řízení v projednávané věci.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních spisů dospěl Ústavní soud k závěru, který vyslovil již ve svém rozhodnutí ze dne 7. 5. 1998, sp. zn. II. ÚS 111/98, v němž uvedl, že podle ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR jsou sice vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy ČR a jeho nálezy jsou obecně závazné, nicméně právní názor či jeho změna nemohou být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle §228 o. s. ř. Ústavní soud v tomto smyslu souhlasil s názorem, který Krajský soud v Ostravě vyslovil v odůvodnění stížností napadeného usnesení, a nezbylo mu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu