ECLI:CZ:US:1999:4.US.411.99
sp. zn. IV. ÚS 411/99
Usnesení
IV. ÚS 411/99
Ústavní soud rozhodl dne 8. října 1999 ve věci ústavní stížnosti 1) A. J. a 2) ing. Z. J., obou zastoupených JUDr. L. S., advokátem, proti územnímu plánu města Jablonce nad Nisou schváleného dne 8. 10. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 8. 1999 a označeným jako ústavní stížnost se stěžovatelé domáhají zrušení územního plánu města Jablonce nad Nisou, neboť v důsledku jeho schválení byl pozemek v jejich vlastnictví zahrnut k veřejnému využití pro veřejnou zeleň, a nelze jej tudíž zastavět. V tomto omezení stěžovatelé spatřují porušení jejich vlastnického práva ústavně chráněného v článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádají Ústavní soud, aby územní plán města zrušil. S ohledem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud stížnost neodmítl, neboť svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Z příloh, které stěžovatelé zaslali Ústavnímu soudu společně se svým podáním, vyplývá, že hlavním důvodem, proč stěžovatelé brojí proti územnímu plánu města Jablonce nad Nisou, je to, že jim na jejich pozemku nebyla povolena, mimo jiné i s odkazem na územní plán města, výstavba penzionu.
Územní plán obce je územně plánovací dokumentací, jejíž náležitosti, jakož i podmínky projednání a schválení upravuje zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) v oddílu 4., 5. a 6. (ustanovení §§16 - 31). Podle těchto ustanovení je zaručeno, aby jak zadání, tak i koncept a návrh územně plánovací dokumentace byl po zákonem stanovenou dobu vystaven k veřejnému nahlédnutí nebo byl veřejně projednán a aby každý mohl uplatnit své podněty, případně námitky. Pořizovatel je povinen v zákonem stanovené lhůtě sdělit vlastníkům dotčených pozemků a staveb, kteří podali včas námitky, důvody, pro které jim nebylo vyhověno. Návrh územního plánu obce posuzuje před schválením nadřízený orgán územního plánování mimo jiné z hlediska souladu obsahu návrhu a postupu při jeho projednání se stavebním zákonem. Shledá-li nedostatky, lze územní plán obce schválit teprve na základě potvrzení nadřízeného orgánu územního plánování, že zjištěné nedostatky pořizovatel odstranil. Schvalující orgán, což je v případě územních plánů obcí zastupitelstvo obce, vymezí závaznou část územně plánovací dokumentace, včetně veřejně prospěšných staveb, pro které lze pozemky, stavby a práva k nim vyvlastnit a poté závaznou část územního plánu obec vyhlásí obecně závaznou vyhláškou. Podle ustanovení §28 stavebního zákona na projednávání a schvalování územně plánovací dokumentace a územně plánovacích podkladů se nevztahují obecné předpisy o správním řízení.
Z usnesení přijatého na 33. zasedání Městského zastupitelstva v Jablonci na Nisou dne 8. 10. 1998, které si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že Městské zastupitelstvo v Jablonci nad Nisou pod bodem XIII. schválilo územní plán města Jablonec nad Nisou a vymezilo mimo jiné i závaznou část územně plánovací dokumentace, tj. urbanistickou koncepci, určující způsob využití ploch, vymezení zastavitelného území, omezení změn v užívání staveb, limity využití území, zásady uspořádání dopravního, technického a občanského vybavení a vymezení ploch, v usnesení blíže označených, určených pro veřejně prospěšné stavby. Městské zastupitelstvo doporučilo Městské radě v Jablonci nad Nisou vyhlásit závaznou část územního plánu města obecně závaznou vyhláškou. Z příloh přiložených stěžovateli k jejich podání vyplynulo, že "územní plán nabyl účinnosti dne 11. 11. 1998".
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen se zabývat charakterem podání stěžovatelů, kteří je označili jako ústavní stížnost, nejen po stránce formální [požádali o neodmítnutí stížnosti s odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], ale i obsahové, když poukázali na to, že neznají důvody, proč se k jejich nesouhlasu při schvalování územního plánu nepřihlíželo, ač jsou vlastníky pozemku tímto plánem dotčeného. Pro dokreslení situace poukázali na rozhodnutí Městského úřadu v Jablonci nad Nisou a Okresního úřadu v Jablonci nad Nisou, zamítající jejich návrh na vydání územního rozhodnutí na umístění stavby penzionu a garáže a opírající svá odůvodnění mimo jiné i o územní plán města.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu fyzická osoba je oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stavební zákon v oddílu 1 vymezuje cíle a úkoly územního plánování, kterým se soustavně a komplexně řeší funkční využití území, stanoví zásady jeho organizace a věcně a časově koordinuje výstavba a jiné činnosti ovlivňující rozvoj území. Územní plánování vytváří předpoklady k zabezpečení trvalého souladu všech přírodních, civilizačních a kulturních hodnot v území, zejména se zřetelem na péči o životní prostředí a ochranu jeho hlavních složek - půdy, vody a ovzduší. Při tvorbě a schvalování územní plánovací dokumentace je orgán územního plánování povinen sladit podle svého uvážení a názoru všechny dispozice ohledně budoucího stavebního rozvoje obce, které co nejefektivněji zajistí uplatnění veřejných zájmů. Toto široké oprávnění orgánu územního plánování je omezeno stavebním zákonem, který determinuje obsah a míru určitého veřejného zájmu, a vymezuje tak zároveň hranici pro případné dotčení individuálních zájmů. Při dodržení zákonného postupu má tak orgán územního plánování volnost, aby dal územnímu plánu takový obsah, jaký podle svého uvážení a hodnocení poměrů pokládá za vhodný a účelný.
Územní plán sám o sobě není způsobilý zasáhnout do práv fyzických osob, neboť postrádá obsahové náležitosti individuálních správních aktů, zejména jednostranný autoritativní výrok o právech a povinnostech individualizovaných subjektů. Stejný závěr lze vyslovit i ve vztahu k usnesení obecního zastupitelstva o schválení územního plánu obce. Zmíněný výrok obsahují v této souvislosti pouze individuální správní akty příslušných správních orgánů, vydané na základě a v mezích schváleného a vyhlášeného územního plánu obce. Jestliže se tedy stěžovatelé nemohou v ústavněprávní rovině domáhat zrušení něčeho, co není způsobilé, a to bez dalšího, vyvolat zásah do jejich individuálních práv a jestliže konkrétní individuální právní akt ani nenapadají, pak s ohledem na vyjádřený petit Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že k jimi navrhovanému řešení je nepříslušný, neboť mu žádné pravomoci v oblasti upravené stavebním zákonem nepřísluší.
Nad rámec tohoto závěru Ústavní soud uvádí, že se zabýval i posouzením, zda podání stěžovatelů nelze subsumovat pod ustanovení §64 odst. 2 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a posuzovat ho jako návrh na zrušení jiného právního předpisu, neboť obec je ze zákona povinna vyhlásit závaznou část územního plánu obce formou obecně závazné vyhlášky. Ústavní soud však má za to, že formulace petitu ani k takovému závěru neopravňuje. Stěžovatelé nejsou totiž v postavení osob oprávněných podat návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce, když svůj návrh nespojili s ústavní stížností směřující proti již konstatovanému individuálnímu správnímu aktu, a nesplňují tak podmínku uvedenou v ustanovení §64 odst. 2 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. října 1999
JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj