ECLI:CZ:US:1999:4.US.413.98
sp. zn. IV. ÚS 413/98
Usnesení
IV.ÚS 413/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti L.O., zastoupeného JUDr. Z.K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. července 1998, čj. 5A 85/96-32, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, a to s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 7. 1998, čj. 5A 85/96-32, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele směřující proti rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ze dne 6.6.1996, č.j. 20416/96-0310, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí D.ú., ze dne 18. 3. 1996, č.j. DÚ/S-3610/95-S-57/96, kterým bylo vydáno stavební povolení pro stavbu "B., křižovatka H.", které bylo vyhlášeno veřejnou vyhláškou (dále jen "stavební povolení").
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti, tvrdí, že k zásahu do jeho výše označených ústavních práv došlo v průběhu dosavadních řízení, a to tím, že v řízení o povolení předmětné stavby s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, když naopak stěžovatel má zato, že tímto účastníkem řízením byl. Své postavení účastníka řízení o povolení stavby opírá o jmenovitě §14 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, a dále, a to bez bližší argumentace, o ustanovení §58 a §59 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění (dále jen "stavební zákon"). Toto své tvrzení stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že na pozemku p.č. 359/3 v k.ú. B., který náleží mezi pozemky, na nichž byla stavba stavebním rozhodnutím povolena, stěžovatel zřídil v souladu se smlouvou č. 41/91 ze dne 19.12.1991, ve znění pozdějších dodatků , o dočasném užívaní pozemků uzavřenou mezi stěžovatelem a tehdejšími Č, tržnici prozatímního stánkového prodeje, a proto měla být v řízení o povolení stavby řešena za jeho účastenství otázka náhrady škody, která mu vznikla odstraněním dočasných staveb. Poukazuje přitom na to, že neodpovídá skutečnosti údaj uvedený v odůvodnění rozsudku vrchního soudu, totiž že mu byla doručena výzva Magistrátu města Brna, ze dne 31.10.1995, č.j. OD-12859-64/95-Pro/Do, k odstranění stavby, když navíc není ani v rozdělovníku této výzvy jeho jméno vůbec uvedeno. Naopak zdůrazňuje, že takovou výzvu nikdy nedostal, a v případě, že by mu byla doručena, uplatnil by svá "jiná práva" vůči vyzyvateli k odstranění stavby, a tím by byl vyřešen vzniklý problém úhrady vzniklých nákladů se zřízením tržnice a jeho finační ztráta zisku, neboť stěžovatel se nikdy ve smlouvě o nájmu pozemku nezavázal, že pronajatý pozemek uvolní bez náhrady, neboť tyto ztráty by znamenaly jeho podnikatelský zánik. Vrchní soud v Praze zřejmě tyto skutečnosti přehlédl, jinak by musel učinit závěr, že se jedná o přípravu území pro stavbu "Křižovatka H.". K odstranění stavby došlo pak na základě navazujícího rozhodnutí Města B., ze dne 25.3.1996, č.j. OS/96/O1004/Kra.
Z výše uvedených skutečností stěžovatel dovozuje, že Vrchní soud v Praze nepostupoval při svém rozhodování v souladu se zákonem, a on se nyní, byť souhlasil s tím, aby soud při rozhodování o jeho žalobě rozhodl bez nařízení jednání, dovolává zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze Ústavním soudem, neboť rozsudek nenapravil postup orgánů veřejné správy, který stěžovatel považuje za nesprávný a porušující jeho ústavně zaručená práva.
Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 A 85/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele není důvodná. Stěžovatel se cítí být v důsledku povolení předmětné stavby krácen na svým majetkových právech, vyplývajících z titulu nájemního vztahu (dočasného užívání) k pozemku a vlastnického práva k dočasným stavbám na něm se nacházejících, když předmětná povolená stavba zasahuje mimo jiné do předmětného již výše blíže specifikovaného pozemku. Aniž by Ústavní soud jakkoli zkoumal a hodnotil okolnosti postupu příslušných orgánů veřejné moci související s přípravou území pro stavbu křižovatky H. (když ani stěžovatel ústavní stížnost proti nim přímo nesměřuje), a eventuální majetkoprávní důsledky z toho vyplývající pro stěžovatele jako vlastníka odstraněných dočasných staveb, nemůže než k výše uvedeným tvrzením stěžovatele uvést, že nelze přisvědčit jeho názoru, že z tohoto titulu, tedy s ohledem na tvrzený nárok stěžovatele na náhradu škody za odstraněné dočasné stavby, eventuálně s tím související ušlý podnikatelský zisk, byly dány podmínky pro zařazení stěžovatele do okruhu účastníků stavebního řízení, kterým bylo rozhodováno o povolení stavby "B., křižovatka H.", a to z následujících důvodů. Především je třeba uvést, že účastníky stavebního řízení jsou podle §59 odst. 1 stavebního zákona "stavebník, jakož i organizace (jimiž bylo třeba podle §139 odst. 5 stavebního zákona, ve znění platném v době vydávání stavebního povolení, rozumět právnické osoby a fyzické osoby podnikající podle zvláštních předpisů) a občané, kteří mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám, a jejichž práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být stavebním povolením dotčeny", mezi které nelze stěžovatele zjevně zařadit. S ohledem na obsah §140 stavebního zákona, který vymezuje vztah ke správnímu řádu, nepřichází v úvahu ani aplikace §14 odst. 1 správního řádu, o které stěžovatel opírá své tvrzení o účastenství v řízení o stavebním povolení, neboť stavební zákon má v daném případě speciální ustanovení o okruhu účastníků stavebního řízení.
Lze tedy přisvědčit názoru Vrchního soudu, že předmětem rozhodování stavebního úřadu (v tomto případě D.ú., jako speciálního stavebního úřadu) nemůže být rozhodování o náhradě škody za odstraněné dočasné stavby, a tudíž ani osoba tvrdící, že jí byla škoda způsobena, nemůže být z tohoto důvodu účastníkem řízení o povolení stavby, což ovšem neznamená, jak správně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil rovněž Vrchní soud v Praze, že stěžovatel neměl či nemá možnost eventuální nároky z titulu náhrady škody požadovat v jiném řízení. Ústavní soud k tomuto názoru, s nímž se ztotožňuje, považuje za vhodné uvést, že povinností stavebního úřadu v řízení o povolení stavby je zkoumat, zda žadatel o stavební povolení má k předmětnému pozemku právo, které jej opravňuje navrhovanou stavbu realizovat, případně, zda vlastníci sousedních pozemků a staveb nebudou stavebním povolením dotčeni, a to ve smyslu jejich koexistence s navrhovanou stavbou. Výklad stěžovatele, že věcí stavebního úřadu je posuzovat i důsledky zamýšlené navrhované stavby na majetkoprávní režim související s odvozenými užívacími vztahy k pozemkům dotčených stavbou a eventuálně k dočasným stavbám na nich se nacházejících, je proto zjevně neodpovídající obsahu a smyslu právní úpravy týkající se řízení o povolování staveb, neboť stavební úřad není orgánem veřejné moci, kterému by příslušelo řešit eventuální spory o náhrady škody vyvolané navrhovanými stavbami. Z těchto důvodů nebylo proto možno přisvědčit tvrzení stěžovatele, že postupem orgánů veřejné moci v dosavadních řízeních bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Neodůvodněné je rovněž jeho tvrzení, že v důsledku toho, že orgány veřejné moci v řízení o povolení stavby neřešily eventuální otázku náhrady škody způsobené mu v souvislosti s odstraněním dočasných staveb, došlo z jejich strany k porušení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR a čl. 2 Listiny.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje Ústavní soud za plně odůvodňující jeho závěr, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto nezbylo, než ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu