ECLI:CZ:US:1999:4.US.416.98
sp. zn. IV. ÚS 416/98
Usnesení
IV.ÚS 416/98
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti O.Ú., referátu vnitřních věcí, zastoupeného JUDr. M.K., vedoucím referátu vnitřních věcí, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 1998, sp. zn. 22 Ca 130,131,132/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 9. 1998, se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 1998, sp. zn. 22 Ca 130, 22 Ca 131, 22 Ca 132/98, kterým bylo zrušeno rozhodnutí O.Ú. ze dne 6. 3. 1998 (ve výroku rozsudku je nesprávně uvedeno 6. 3. 1997), čj. Vnitř. 120/98.OZ/109, a rozhodnutí M.ú. ze dne 4. 12. 1997, čj. RP-OZ-5/97, a věc vrácena k dalšímu řízení. Navrhovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí orgánů veřejné správy zrušená ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu byla vydána podle §5 o.z., když účastníkům řízení Z. a B.Š., K.K., M. a J.F., bylo předběžně zakázáno zasahovat do vlastnického práva obchodní společnosti A., a uloženo jim vyklidit byty a předat klíče vlastníku domu, tj. shora uvedené obchodní společnosti, ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Ústavní soud se nejprve zabýval aktivní legitimací stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Podle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V dané konkrétní věci podává ústavní stížnost O.Ú., který v řízení o žalobě, kterou se žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí ve věci předběžné ochrany orgánem státní správy, vystupoval jako žalovaný, neboť je ve smyslu §250 o.s.ř. správním orgánem, který v rámci správního řízení rozhodoval v posledním stupni. Za této situace je třeba konstatovat, a to ve shodě s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, týkající se okruhu oprávněných osob k podání ústavní stížnosti (např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 458/97, publikované pod usn. č. 26 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 416/97, publikované pod č. 10 ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), že okresní úřad jako orgán veřejné moci, který ve věci v rámci správního řízení rozhodoval v posledním stupni, nemůže v řízení o ústavní stížnosti vystupovat jako navrhovatel (stěžovatel). Pokud tak okresní úřad jako orgán veřejné moci podal ústavní stížnost, není pro nedostatek aktivní legitimace osobou oprávněnou k podání této ústavní stížnosti. Pro úplnost pohledu na postavení orgánu veřejné moci v řízení o ústavní stížnosti je vhodné uvést, že státní orgán nebo jiný orgán veřejné moci může být ve smyslu §76 zákona č. 182/1993 Sb., v řízení o ústavní stížnosti účastníkem, případně vedlejším účastníkem, nikoli však v postavení stěžovatele.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je podání návrhu zjevně neoprávněnou osobou důvodem k jeho odmítnutí. Jestliže tedy byla ústavní stížnost z vyložených důvodů podána někým zjevně neoprávněným, nezbylo Ústavnímu soudu než ji odmítnout, aniž se zabýval věcným obsahem stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj