ECLI:CZ:US:1999:4.US.417.98
sp. zn. IV. ÚS 417/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti společnosti C.B.S., spol. s r. o., zastoupené Mgr. J.S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 1998, č.j. Nco 42/98-195, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 29. 9. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 1998, č.j. Nco 42/98-195. Uvedeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze, jako soud nadřízený, v právní věci žalobců J.M. a A.Š. proti stěžovatelce (žalované) o vyklizení nemovitostí, rozhodl o vyloučení soudce KS JUDr. M.H., a o nevyloučení dalších v rozhodnutí jmenovaných soudců uvedeného soudu, z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 22 Co 775/97.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody, a to jmenovitě právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces u nestranného soudu a při rovnosti účastníků, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedla, že podáním Krajskému soudu v Hradci Králové ve věci sp. zn. 22 Co 775/97 ze dne 11. 2. 1998, doplněném podáním ze dne 17. 2. 1998, vznesla námitku podjatosti všech soudců tohoto soudu. Důvodem pro námitku podjatosti byla skutečnost, že soudcem jmenovaného soudu je JUDr. J.S., který dříve jako advokát zastupoval jiné osoby v řízeních proti stěžovatelce, že v tomto zastupování pokračuje manželka uvedeného soudce JUDr. M.S., a že vzhledem ke každodenním kontaktům soudců krajského soudu měla stěžovatelka obavu, aby dříve prezentovaný negativní názor JUDr. J.S. na osobu jednatele stěžovatelky L.M. neovlivnil rozhodování v předmětné věci. Dále stěžovatelka uvedla, že Vrchní soud o námitce podjatosti rozhodoval striktně podle §14 o.s.ř. a nemohl ani jinak. Toto ustanovení platí v nezměněné podobě od roku 1963 a dle jejího názoru nese v sobě dřívější podstatně omezený pohled na otázku podjatosti. Zákon nepamatuje na případ obdobný, jako je shora uvedená věc stěžovatelky, tj. kdy soudce, který by byl zjevně podjatý pro své dřívější vztahy k některému z účastníků, ve věci sice nerozhoduje, ale je členem soudu, který je ve věci příslušný, a je v pracovním a navíc i přátelském kontaktu se soudci, kteří jsou rozvrhem práce určeni k projednávání dotčené věci, stejně jako nepamatuje na další možné důvody podjatosti. Stěžovatelka dále poukázala na ust. §§19 - 27 občanského soudního řádu č. 111/1895 ř. z., která dle jejího názoru skutečně umožňovala prosazování ústavního práva na spravedlivý soudní proces nestranným soudem, neboť případy vyloučení byly formulovány dostatečně široce, okolnosti pro odmítnutí soudce nebyly nijak omezeny a postačilo, že účastník tvrdil a prokázal jakékoliv dostatečné důvody k pochybnostem o nepředpojatosti. Oproti uvedenému nynější právní úprava v podstatě sloučila institut vyloučení a institut odmítnutí soudce, a podstatně zúžila rozsah, kdy účastník řízení může namítat jeho podjatost. Podle názoru stěžovatelky je tato úprava v rozporu s čl. 36 Listiny a její aplikací došlo k poškození ústavního práva stěžovatele. Na základě uvedených skutečností pak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, kterým bude napadené usnesení zrušeno.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při vydávání napadeného usnesení bylo postupováno mj. zcela v intencích §14 o.s.ř. a též ve smyslu R 3/80, a že nevidí důvod, pro který byl měla být měněna v tomto směru dlouhodoběji ustálená judikatura. Při extenzívním výkladu §14 o.s.ř. by mohly vznikat situace, kdy by v České republice nebylo soudu, jehož soudci by nebyli vyloučeni, což platí zejména o soudech rozhodujících ve druhém stupni a o mimořádných opravných prostředcích. Dle jeho názoru práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 Listiny jsou dostatečně garantována, např. prostřednictvím řádných i mimořádných opravných prostředků. Dále upozornil na jistý protiklad mezi ústavní zásadou, jíž se stěžovatel dovolává, a zásadou vyslovenou v čl. 38 odst. 1 Listiny. Pokud by totiž bylo stěžovateli vyhověno, a tedy rozhodnuto o vyloučení všech soudců krajského soudu, mohlo by to zároveň znamenat, že ostatní účastníci řízení budou odňati svému zákonnému soudci. Závěrem zdůraznil, že důvody pro vyloučení všech těchto soudců vrchní soud neshledal, neboť stěžovatel takové důvody neprezentoval.
Ústavní soud poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nenamítá neústavnost napadeného rozhodnutí, když výslovně uvádí, že Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodoval o námitce striktně podle §14 o.s.ř., a nemohl ani jinak. Podstatou ústavní stížnosti je tudíž námitka neústavnosti §14 o.s.ř., upravujícího důvody vyloučení soudců. Ve smyslu §74 zákona spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V tomto směru však ústavní stížnost, včetně jejího petitu, žádný návrh neobsahuje, stejně tak postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, když současně neshledal důvody pro postup dle §78 odst. 2 zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu