ECLI:CZ:US:1999:4.US.419.98
sp. zn. IV. ÚS 419/98
Usnesení
IV. ÚS 419/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Doc. PhDr. T.V., zastoupeného JUDr. H.T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 Co 92/98, ze dne 14. 7. 1998, rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 34 C 81/97-49, ze dne 2. 4. 1998, rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 1 Cdon 30/97, ze dne 19. 8. 1997, rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Co 83/95, ze dne 30. 7. 1996, a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 34 C 33/93-60, ze dne 29. 11. 1994, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a PhDr. A.B., zastoupeného JUDr. J.Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. Uvedenými rozsudky bylo stěžovateli uloženo v důsledku jeho neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti PhDr. A.B. (žalobce) uveřejnit na své náklady v měsíčníku H. a týdeníku R., v navrženém znění, zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 25.000,- Kč a dále mu byla stanovena povinnost k náhradě nákladů řízení. Stěžovatel se domnívá, že v průběhu celého řízení probíhajícího po dobu pěti let nebyla soudy všech stupňů dodržena striktně zásada rovnosti stran zaručená mu ve výše zmíněných článcích Ústavy ČR a Listiny, když obecné soudy neprováděly se stejnou pečlivostí důkazy obou sporných stran. Při dodržení zásady rovnosti při provádění důkazů by podle stěžovatelova názoru nutně závěry obecných soudů musely vyznít jinak, než jak se stalo.
K žalobcem uplatněné žalobě, kterou se domáhal ochrany osobnosti v návaznosti na dva stěžovatelovy články publikované v časopisech H., a R., Městský soud v Praze svým rozsudkem, čj. 34 C 33/93-60, ze dne 29. 11. 1994, vyhověl návrhu žalobce v plném rozsahu ohledně písemných omluv a přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč (oproti navrhovaným 200.000,- Kč). Na základě stěžovatelova odvolání pak Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, sp. zn. 1 Co 83/95, ze dne 30. 7. 1996, modifikoval obsah uložené písemné omluvy a snížil výši nemajetkové újmy na 50.000,- Kč. Ke stěžovatelovu dovolání Nevyšší soud rozsudkem, sp. zn. 1 Cdon 30/97, ze dne 19. 8. 1997, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku týkajícím se povinnosti stěžovatele nahradit žalobci nemajetkovou újmu v penězích, jakož i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů a zbývající výroky ponechal nedotčeny. Stěžovatel v této fázi řízení podal dne 14. 11. 1997 ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 434/97, ze dne 9. 12. 1997, odmítnuta jako nepřípustná s odůvodněním, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Městský soud v Praze pak svým rozsudkem, čj. 34 C 81/97-49, ze dne 2. 4. 1998, přiznal žalobci náhradu nemajetkové újmy v částce 25.000,- Kč a uložil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele nakonec Vrchní soud v Praze svým rozsudkem, čj. 2 Co 92/98-74, ze dne 14. 7. 1998 výrok o náhradě nemajetkové újmy v částce 25.000,- Kč potvrdil a stanovil stěžovateli povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 16.120,- Kč a k náhradě odvolacího řízení 3.150,- Kč.
Stěžovatel svoji ústavní stížnost odůvodňuje, a to obdobně jako v jím již dříve podané ústavní stížnosti ze dne 14. 11. 1997, kterou navrhuje vzít za součást této ústavní stížnosti, dotčení svých základních práv tím, že soudy všech stupňů neprovedly všechny navrhované a dostupné důkazy. Důsledkem toho, že tyto důkazy nebyly provedeny, nezjistily soudy všech stupňů náležitě skutkový stav, a jejich závěry proto vyzněly pro stěžovatele nepříznivě. Právě v tom spatřuje stěžovatel porušení jeho základních práv, neboť soudy mají nepochybně provádět se stejnou pečlivostí důkazy obou sporných stran. První stěžovatelova námitka se týká výslechu žalobce, který, tak jak byl uskutečněn dne 7. 5. 1993, nebyl proveden v potřebném rozsahu. Stěžovatel přitom připouští, že sám pochybil, když tehdy při přerušení výslechu prohlásil, že své otázky položí žalobci až po provedení svého účastnického výslechu. Žalobce se však dalšího jednání s poukazem na svůj věk a zdravotní stav osobně neúčastnil a dokončení výslechu žalobce pak proběhlo až dne 2. 4. 1998, kdy již byla předmětem sporu pouze otázka nemajetkové újmy.
Další námitka se týká jednoznačného ujasnění problematiky příjmení žalobce. Stěžovatel marně poukazoval na to, že žalobce v době 2. světové války požádal o změnu příjmení z "B." na "E.". Tato změna byla tehdy řádně provedena, ale žádný ze soudů se nepozastavil nad tím, jak je možné, že nyní žalobce opět používá příjmení "B.". Žalobce by tedy měl i nadále používat příjmení "E.", nebo by mělo být vysvětleno, na základě jakého dalšího právního mechanismu nyní užívá opět příjmení předchozí. Jestliže si Vrchní soud nakonec vyžádal doklady týkající se této skutečnosti, spokojil se však jen s krátkou zprávou bez původní dokumentace, když pro nedostatek součinnosti se zastupitelským úřadem SR nezískal původní dokumentaci z archivu. Stěžovatel přitom předpokládá, že objasnění důvodu změny příjmení by pro vedený spor mělo určitě zásadní význam.
Další námitka se týká plagiátorství žalobce a jeho neodborné činnosti při jeho působení v NM. Zejména pokud jde o publikaci knihy "L.," (Artia 1962), kdy žalobce ani po té, co zjistil nesprávnost údaje o svém autorství na této publikaci (neuvedení spoluautorství dr. P.), neuvedl tuto skutečnost na pravou míru. Stěžovatel se při řízení odvolával i na své dřívější lektorské posudky vypracované na základě požadavku nakladatelství A., a S., na rukopisy žalobce, soudy je však odmítly jako subjektivní. Na tyto práce však bylo vypracováno více posudků i dalšími osobami a na jejich základě nebyly pak rukopisy nakladatelstvími publikovány. Stěžovatel ve svých článcích čerpal i z písemných materiálů zvláštní komise Svazu čs. skladatelů, která vyšetřovala zacházení žalobce s historickými materiály v NM, a z dalších ve stížnosti uvedených písemných materiálů. Vrchní soud se podle názoru stěžovatele nevypořádal se všemi námitkami uplatněnými v odvolání ze dne 14. 7. 1998, včetně jím namítané zaujatosti svědků Dr. F. a Dr. Č., a nikdy nebyly vyvozeny řádné závěry z výpovědí těch svědků, kteří naopak potvrdili pravdivost stěžovatelových tvrzení (Dr. P. a S. T.). Stěžovatel obecně konstatuje, že ve svých odvoláních ze dne 1. 2. 1995, 19. 1. 1996 a 13. 5. 1998 uváděl celou řadu skutkových tvrzení, která jsou ověřitelná dalšími důkazy a má za to, že obsahem těchto námitek se žádný ze soudů řádně nezabýval. Soudům např. předložil část publikace "M., 1919-1939" (B. 1939), z níž jednoznačně vyplývají údaje o činnosti rodiny B. během válečných let. Tyto listiny předložil bohužel jen v maďarském originálu, neboť jako právní laik nebyl seznámen s tím, že je takový doklad třeba předložit v přeložené české verzi. Městský soud v Praze sice tyto doklady jako důkaz převzal, ale protože se nemohl seznámit s jejich obsahem, nevyvodil z nich podle názoru stěžovatele žádný závěr, ale ani stěžovatele nevyzval k tomu, aby je přeložil.
Jak dále stěžovatel ve stížnosti uvádí, postrádá při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy v závěrech soudů, že stěžovatelovy články ohrozily vážnost žalobce jako světově významné vědecké osobnosti, jakékoliv objektivní odůvodnění. Stejného hodnocení jako významné vědecké osobnosti by se ostatně mohl dovolávat i stěžovatel, jak vyplývá z informací o jeho osobě v mezinárodních hudebních encyklopediích. Tvrzení žalobce o negativním dopadu stěžovatelových článků na jednostranné přerušení styků třetích osob se žalobcem považuje stěžovatel za neprokázané. Nebyly tak provedeny veškeré důkazy, a tedy objektivně zjištěno, zda stěžovatel neoprávněně a nepravdivě zasáhl do chráněných osobnostních práv žalobce či nikoliv. Ze všech těchto výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze a připojil si spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. 34 C 33/93 a sp. zn. 34 C 81/97.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze odkazuje v plném rozsahu na svůj rozsudek ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 2 Co 92/98. Dále podotýká, že v dané věci již byla předmětem řízení pouze otázka náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Odkazuje proto na předcházející rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 1994, čj. 34 C 33/93-60, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 1996, sp. zn. 1 Co 83/95, a rozsudkem Nejvyššího soudu z 19. 8. 1997, sp. zn. 1 Cdon 30/97.
K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž PhDr. A.B., jako vedlejší účastník. Ve svém obsáhlém vyjádření vyslovuje přesvědčení, že k podání ústavní stížnosti postrádal stěžovatel důvod, neboť v řízení nebyl stěžovatel zkrácen v jím tvrzených základních právech. Stěžovatel ve stížnosti opakuje své námitky, které uváděl v odvoláních a dovoláních, a kterými se již soudy zabývaly. Ve spise není žádný podklad pro tvrzení stěžovatele, že výslech jeho osoby dne 7. 5. 1993 byl přerušen, resp. nedokončen pro únavu. V závěru protokolu o jednání se uvádí, že stěžovatel otázky na žalobce nemá, event. je bude mít po svém výslechu. Je pravda, že se dalších jednání ze zdravotních důvodů osobně neúčastnil, je mu 87 let. Je však přesvědčen, že jeho odpovědi na případné stěžovatelovy otázky by nemohly do věci přinést nic nového. Dále vedlejší účastník vysvětlil, že jméno E. užívala jeho rodina od roku 1941 do r. 1945, ale v centrální evidenci obyvatel v K. byl stále veden jako B. Pod tímto jménem byl také v březnu 1945 povolán k výkonu vojenské služby, což také dne 29. 3. 1945 pod jménem A.B. oznámil SK města K. (doklad je založen ve spise). Nebylo tedy třeba žádného právního mechanismu k tomu, že začal znovu užívat jméno B. Stěžovatel věnuje otázce změny svého příjmení převážnou část své ústavní stížnosti, i když toto nebylo předmětem sporu. Dále uvádí, že listinnými důkazy prokázal, že za války nezastával žádné vyšší funkce, přičemž přípisem NV města K., ze dne 15. 11. 1946 byla osvědčena jeho národní a státní spolehlivost pod jménem B., pod nímž byl stále v evidenci veden a NV bylo známo, že během okupace užíval jméno E. Ani doklady z archivu města K., jichž se stěžovatel domáhá, by nemohly přinést nic nového. Je přitom zcela absurdní dovolávat se v souvislosti se změnou příjmení námitky nedostatku aktivní legitimace žalobce, když jeho totožnost byla zjištěna z občanského průkazu znějícího na jméno B. a ani soud nemůže tento fakt zpochybňovat. Pokud stěžovatel považuje za porušení svých základních práv i to, že nebyl soudy seznámen s tím, že listiny musí předložit v českém překladu, považuje to vedlejší účastník za směšné, neboť již od roku 1994, tj. ještě před vynesením rozsudku Městského soudu v Praze, byl stěžovatel právně zastoupen a mohl být tímto svým právním zástupcem poučen. Není mu rovněž jasné, jak by mohly údaje z uvedené maďarské publikace týkající se let 1919-1939 poskytnout údaje o činnosti jeho rodiny během válečných let, jak tvrdí stěžovatel. Otázkou plagiátorství se velmi podrobně zabývaly Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze a došly shodně k závěru, že neuvedení jména dr. P. v knize "L." nebylo zaviněno vedlejším účastníkem. Dále se vyjádření podrobně věnuje otázce hodnocení provedených důkazů, např. svědků P. a T., soudy a konstatuje, že nelze hovořit o opomenutém důkazu. V závěru pak vyjadřuje vedlejší účastník přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a proto žádá, aby byla zcela zamítnuta.
Jak Ústavní soud zjišťuje z obsahu stěžovatelova návrhu a připojených soudních spisů opakuje stěžovatel v ústavní stížnosti námitky, které již uvedl ve svých odvoláních proti rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 1. 2. 1995, 19. 1. 1996 a 13. 5. 1998 a v dovolání ze dne 17. 10. 1996. Meritum těchto námitek pak spočívá v tvrzení, že obecnými soudy nebyly řádně provedeny veškeré stěžovatelem navržené a dostupné důkazy, čímž byla ve vztahu ke stěžovateli porušena zásada rovnosti stran zaručená mu v čl. 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Opakováním námitek uplatněných již v opravných prostředcích proti rozhodnutí obecných soudů staví stěžovatel Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již Ústavní soud judikoval v mnoha svých rozhodnutích, nenáleží. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a nakolik je třeba dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i uvedených námitek stěžovatele, že obecnými soudy nebyly provedeny všechny jím navrhované a dostupné důkazy, že obecné soudy nevyhodnotily provedené důkazy ve všech souvislostech, a že se obecné soudy opíraly o naprosto neprokázaná tvrzení žalobce. Námitkami týkajícími se výslechu žalobce, ujasnění problematiky změny příjmení žalobce, plagiátorství a neodborné činnosti žalobce při jeho působení v NM, jakož i podkladů pro rozhodování o náhradě nemajetkové újmy a stěžovatelem navrhovaných dalších důkazů se obecné soudy, jak Ústavní soud zjistil z připojených spisů, zabývaly jednotlivě a podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí a Ústavní soud nevidí z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele důvod, aby přehodnocoval dokazování, jež obecné soudy provedly. Obecnými soudy učiněné závěry plynoucí ze zhodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud neshledal v této souvislosti tvrzené dotčení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na rovná práva účastníků řízení před soudem (čl. 96 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny). Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 1. října 1999
JUDr. Eva Zarembová
předseda senátu