ECLI:CZ:US:1999:4.US.426.99
sp. zn. IV. ÚS 426/99
Usnesení
IV. ÚS 426/99
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své stížnosti proti nečinnosti ministra spravedlnosti České republiky, jenž odepřel zasáhnout v jeho prospěch podáním stížnosti pro porušení zákona podle §30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění nynějších předpisů, stěžovatel uvádí, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 1989, sp. zn. 2 T 327/89, pro odepření povinnosti vykonat vojenskou službu z důvodu svědomí a náboženského vyznání k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců. V důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 mu byl celý trest prominut. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 1991, sp. zn. Rtv 4/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 19. 6. 1991, sp. zn. 2 Rtvo 21/91, byl v přezkumném řízení vedeném podle zákona o soudní rehabilitaci zrušen původní rozsudek ve výroku o trestu, výrok o vině zůstal zachován. Novým rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 1991, sp. zn. Rtv 4/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 13. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 51/91, bylo od potrestání stěžovatele upuštěno. V listopadu 1998 se stěžovatel obrátil na ministra spravedlnosti s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, které spatřuje v tom, že i v rehabilitačním řízení byl zachován původní výrok o vině, přestože měl právo vojenskou službu odepřít. Ministr spravedlnosti však k podání stížnosti pro porušení zákona neshledal důvod. Stěžovatel je tohoto názoru, že v případech, na něž se vztahuje ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, je ministr spravedlnosti povinen stížnost podat a že jeho odmítnutí je v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto žádá Ústavní soud, aby ministru spravedlnosti byla nálezem Ústavního soudu tato povinnost uložena.
Z obsahu spisu Rtv 4/91 bývalého Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 21. 11. 1989, sp. zn. 2 T 327/89, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 24. 1. 1990, sp. zn. 4 To 13/90, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně. Na návrh stěžovatele proběhlo v roce 1991 přezkumné řízení, ve kterém bylo podle ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona o soudní rehabilitaci napadené rozhodnutí zrušeno v části výroku o trestu odnětí svobody a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 1991, sp. zn. 4 Rtvo 4/91, bylo nově rozhodnuto tak, že se při nezměněném výroku o vině od potrestání upouští. Z kopie dopisu 1. náměstka ministra spravedlnosti ze dne 13. 8. 1999, č.j. 550/99-SNI, zaslané právnímu zástupci stěžovatele JUDr. L. M. vyplývá, že v trestní věci stěžovatele nebyl shledán důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení Listiny a Úmluvy a poté dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, je v ustanovení §4 písm. e) zákona o soudní rehabilitaci uveden mezi trestnými činy, za jejichž odsouzení bylo možno domáhat se zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, a to jednak na návrh odsouzeného, jednak na návrh dalších osob uvedených v §5 citovaného zákona, jakož i fakultativně na návrh prokurátora. Stěžovatel byl ve věci sám činný a dosáhl zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, byť jen v části, ve které bylo shledáno vadným. Stěžovatel se však domáhá podání stížnosti pro porušení zákona na základě §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci a tvrdí, že v tomto případě je ministr spravedlnosti povinen stížnost podat a nečiní-li tak, zasahuje do stěžovatelových ústavně zaručených práv. Tento závěr však Ústavní soud nesdílí, neboť jak již vyložil ve svém usnesením ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. IV. ÚS 165/99, ustanovení §30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, stanovící ministru spravedlnosti povinnost podat stížnost pro porušení zákona, jestliže přezkoumáním zjistí, že k porušení zákona došlo z důvodů uvedených v §1, nelze chápat a vykládat jinak než tak, že jde o případy porušení zákona, k nimž sice docházelo v rozporu s citovaným ustanovením §1, jež nicméně nenaplňují žádnou ze skutkových podstat uvedených v oddíle druhém, v projednávané věci pak v oddíle třetím, zákona o soudní rehabilitaci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu