Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.02.1999, sp. zn. IV. ÚS 427/98 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 20/13 SbNU 147 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:4.US.427.98

sp. zn. IV. ÚS 427/98 Nález Ústavní soud rozhodl dne 4. února 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. S. R., zastoupeného JUDr. Z. V., advokátkou AK, Prostorná 4, 709 00 Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998, čj. 1 To 150/98-98, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 1998, čj. 1 To 150/98-98, se zrušuje . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo doplněno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 7. 1998, čj. 3 Nt 364/98-86, o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do USA, stěžovatel uvádí, že obecné soudy nepřípustně rozšiřujícím výkladem článku II odst. 2 Smlouvy mezi republikou Československou a Spojenými státy Severoamerickými o vzájemném vydávání zločinců, publikované pod č. 48/1926 Sb. (dále jen "Smlouva"), zasáhly do jeho ústavně chráněných práv. Podle názoru stěžovatele nelze jednání, pro které má být vydán, podřadit pod skutkovou podstatu žádného z trestných činů, uvedených v článku II odst. 2 Smlouvy, neboť konkrétní jednání stěžovatele je podle české právní úpravy možno kvalifikovat pouze jako trestný čin vydírání podle ustanovení §235 odst. 1 trestního zákona a takové jednání nevykazuje znaky žádného z trestných činů, pro které je vydání dle citované Smlouvy přípustné. Vrchní soud v Olomouci rozhodl podle stěžovatele správně o jeho propuštění z předběžné vazby, nařízené podle ustanovení §381 odst. 1 trestního řádu, avšak téhož dne, tj. 13. 8. 1998, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením, čj. 3 Nt 364/98-108, o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle ustanovení §381 odst. 2 trestního řádu. Kontinuita vazby byla přerušena okamžikem, kdy marně uplynula lhůta pro doručení žádosti o vydání podle čl. XI Smlouvy a stěžovatel měl být propuštěn na svobodu. Podle jeho názoru není v pravomoci Krajského soudu v Ostravě ani Vrchního soudu v Olomouci, aby nezákonnost postupu v předběžném šetření zhojily uvedeným způsobem. Postupem Vrchního soudu v Olomouci se stěžovatel cítí dotčen ve svých právech chráněných v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a žádá, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil ve výroku, kterým se potvrzuje usnesení Krajského soudu v Ostravě o přípustnosti jeho vydání do USA. Vrchní soud v Olomouci uvedl ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 1999, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. Řízení o vydání do ciziny nelze považovat za řízení, při kterém dochází k trestnímu stíhání stěžovatele obecným soudem působícím v oblasti trestní jurisdikce na území České republiky. Již z tohoto důvodu neexistuje zákonný podklad pro závěr, že namítaným postupem soudu došlo k porušení článku 8 odst. 1 věty první Listiny v části garantující, že nikdo nesmí být stíhán jinak než ze zákonných důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Z těchto, jakož i z dalších, důvodů navrhuje vrchní soud zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství v Ostravě se v určené lhůtě k podané ústavní stížnosti nevyjádřilo. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 3 Nt 364/98, Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě na návrh Krajského státního zastupitelství v Ostravě rozhodl o tom, že vydání polského státního občana J. S. R. k trestnímu stíhání do USA, kde byl obžalován pro sexuální napadení a obscénní a nemravné chování, je přípustné. Krajský soud zjistil, že podmínky pro vydání byly splněny a co se týče jednotlivých skutků, vycházeje z jejich popisu v extradičních materiálech státu Florida, dospěl k závěru, že jednání popsané pod bodem dvě, tři a čtyři směřovalo k dosažení stěžovatelova sexuálního uspokojení za použití násilí, a mělo tedy charakter násilného smilstva, jak je uvedeno v čl. II odst. 2 Smlouvy. Krajský soud nepřipustil vydání stěžovatele pro skutky popsané pod bodem pět a šest, neboť popsané jednání by mělo podle trestního zákona České republiky charakter výtržnického jednání, které Smlouva ve svém článku II nepostihuje. K námitce obhájkyně stěžovatele, že nebyly splněny podmínky článku XI odst. 4 Smlouvy, podle kterého "osoba prozatímně vzatá do vazby, bude propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejího zatčení v republice Československé .... podána diplomatickým zástupce dožadující vlády ... řádně doložená žádost za vydání", Krajský soud v Ostravě sice konstatoval, že lhůta byla zmeškána o jeden den, neboť stěžovatel byl zatčen a vzat do předběžné vazby dne 28. 3. 1998 a žádost o jeho vydání byla doručena teprve dne 29. 5. 1998, avšak v daném stádiu řízení soud nemohl toto pochybení napravit. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel stížnost, ve které napadl jak důvody, pro které byla vyslovena přípustnost jeho vydání do ciziny, tak i omezení osobní svobody vazbou. Stížnostní soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, se ztotožnil se závěry krajského soudu při aplikaci čl. II odst. 2 Smlouvy a považoval je za správné. Důvodnými však shledal výhrady, které stěžovatel uplatnil v souvislosti s omezením osobní svobody. Podle vrchního soudu kogentní úprava v čl. XI odst. 4 Smlouvy vyžaduje, aby v případě, kdy extradiční materiály nejsou stanoveným způsobem a ve stanovené lhůtě doručeny dožádané straně, byla osoba, prozatímně vzatá do vazby, propuštěna na svobodu. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty předběžné vazby, t. j. dnem 28. 5. 1998, zanikl zákonný důvod pro trvání předběžné vazby podle ustanovení §381 odst. 1 trestního řádu a stěžovatel měl být propuštěn na svobodu. Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že za této situace měl být obligatorní součástí výroku přezkoumávaného usnesení výrok o vzetí stěžovatele do vydávací vazby podle ustanovení §381 odst. 2 trestního řádu, a že napadené usnesení krajského soudu je tedy neúplné. S ohledem na zákaz reformace in peius proto vrchní soud podle ustanovení §149 odst. 4 trestního řádu doplnil výrokovou část napadeného usnesení tak, že se stěžovatel podle čl. XI Smlouvy propouští z vazby na svobodu. Ústavní soud, vědom si ústavního principu nezávislosti soudů, přezkoumal ústavní stížnost z pohledu tvrzeného porušení Listiny a dospěl k závěru, že je důvodná, byť z jiného důvodu, než namítá stěžovatel. Podle ustanovení §147 a násl. trestního řádu při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a řízení předcházející napadenému usnesení. Není-li stížnost důvodná, zamítne ji. Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď rozhodne sám ve věci nebo uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí, nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví zrušení napadeného usnesení, je sám doplnit. Jak vyplývá z odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížností, učinil stížnostní soud předmětem svého přezkumu otázku přípustnosti extradice a omezení osobní svobody stěžovatele. Co se týče přípustnosti extradice, ztotožnil se vrchní soud se závěry krajského soudu a shledal je správnými. Při posuzování omezení osobní svobody stěžovatele, shledal vrchní soud vadu v kvalifikaci vazebního důvodu. Časově limitovaná vazba nařízená podle ustanovení §381 odst. 1 trestního řádu byla marným uplynutím dvouměsíční lhůty stanovené ve Smlouvě ukončena a později doručené extradiční materiály nemohly odůvodnit její transformaci na vazbu vydávací. Podle názoru vrchního soudu měl být stěžovatel vzat do vazby podle ustanovení §381 odst. 2 trestního řádu, přičemž tento výrok měl být obligatorní součástí výroku napadeného usnesení krajského soudu. Tuto vadu vrchní soud nemohl sám zhojit, neboť by zhoršil procesní postavení stěžovatele, což mu zakazuje zásada zákazu reformace in peius, a proto s odvolání na ustanovení §149 odst. 4 trestního řádu doplnil výrok krajského soudu o přípustnosti extradice o výrok, kterým se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. Rozhodnutím vrchního soudu tedy bylo napraveno nezákonné omezení osobní svobody stěžovatele a bylo rozhodnuto o jeho propuštění na svobodu. Z výroku rozhodnutí vrchního soudu však není patrno, jak tento druhoinstanční soud rozhodl o stížnosti stěžovatele proti přípustnosti extradice. Výrok je zásadní součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení a závěry vrchního soudu k otázce přípustnosti extradice jsou obsažena v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této otázce zde chybí. Tato absence výroku tedy zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušit. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. února 1999