ECLI:CZ:US:1999:4.US.430.97
sp. zn. IV. ÚS 430/97
Usnesení
IV. ÚS 430/97
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti JUDr. V.B., zastoupené advokátkou Z.N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 1997, čj. 19 Co 81/97-157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze stěžovatelka obsáhle dovozuje, že jak Obvodní soud pro Prahu 6, tak i Městský soud v Praze zaujaly ve svých rozhodnutích v projednávané věci stanovisko, které fakticky potvrzuje nezákonnosti páchané komunistickým režimem, opírajíce se ve svém striktně formálním hodnocení právních norem platných před rokem 1989 o "legalitu" postupů a rozhodnutí státních orgánů, proti nimž stěžovatelka brojí a zcela ignorujíce, že tato rozhodnutí byla v rozporu s mezinárodními dokumenty o občanských a lidských právech, zejména pak v rozporu se zněním Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Účelem zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je podle ustanovení §1 tohoto zákona mimo jiné zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění, a již proto je nepřípustné považovat rozhodnutí zrušené v rámci rehabilitace za postrádající charakter nezákonnosti. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto stěžovatelka pro porušení základních práv obsažených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod zrušení napadeného rozhodnutí.
Z obsahu spisu 18 C 98/94 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka domáhala se v řízení vedeném u tohoto soudu přiznání náhrady škody s poukazem na zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, totiž škody spočívající v nákladech za lékařské ošetření její matky v zahraničí, za léky pro ni, za její převoz po její smrti do P., v nákladech na její výživu, kterou jí poskytovala po dobu jejího pobytu v zahraničí, když její matka byla zbavena možnosti bydlení na území našeho státu a byla nucena zůstat v cizině. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 10. 1996, čj. 18 C 98/94-133, návrh zamítl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala příčinnou souvislost mezi postupem policejního orgánu a tvrzenou škodou ani to, že by její matce byl zastupitelským úřadem nezákonně odňat pas, neboť její žádost o vydání cestovního pasu k trvalému pobytu v cizině byla po přerušení řízení zamítnuta z důvodu, že jmenovaná nedodala požadované doklady. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Také podle názoru odvolacího soudu uplatněný nárok na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. není opodstatněn z důvodů, které již uvedl obvodní soud, s jehož skutkovými zjištěními a právními závěry se odvolací soud ztotožnil. Proti posléze uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl rovněž zamítnut návrh na připuštění dovolání, podala stěžovatelka dovolání, o němž však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. 9. 1999, čj. 2 Cdon 1832/97-170, rozhodl tak, že je odmítl. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k zákonu č. 58/1969 Sb. povahu normy speciální k normě obecné. Protože stěžovatelka je osobou rehabilitovanou podle zákona č. 119/1990 Sb., řídí se tímto zákonem její nárok na odškodnění za zrušený výrok o trestu propadnutí majetku ve smyslu ustanovení §23 uvedeného zákona, nikoli zákonem č. 58/1969 Sb. Vzhledem k ustanovení §2 zákona č. 58/1969 Sb., podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto (v daném případě trestním) řízení, je vyloučena odpovědnost státu podle §1 a násl. zákona č. 58/1969 Sb. za škodu, jež měla vzniknout matce stěžovatelky rozhodnutím o propadnutí majetku stěžovatelky. Pokud podle názoru Nejvyššího soudu ČR nebyla zjištěna ani příčinná souvislost mezi postupem policejního orgánu ve věci odložení trestního oznámení na manžele M., kteří do bytu matky stěžovatelky neoprávněně vnikli za účelem jeho užívání a vznikem tvrzené škody, nejsou podmínky odpovědnosti státu podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. splněny. Právní názor odvolacího soudu, že uvedený zákon ukládá odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím podle §1 a násl. za podmínky zrušení nezákonného rozhodnutí (§4 citovaného zákona) je ve skutečnosti pouhým citováním uvedeného právního předpisu.
Uvedené závěry obvodního a městského soudu, k nimž zaujal stanovisko i Nejvyšší soud ČR, považuje Ústavní soud za zcela logické, a to mimo jiné z toho důvodu, že vystihují vztah zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, k zákonu č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. V tomto směru neshledal tedy Ústavní soud na těchto závěrech nic, co by zasahovalo do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Pokud pak se týče dalších výtek týkajících se hodnocení důkazů obecnými soudy, nezbývá Ústavnímu soudu, než i v tomto bodě odkázat na svou již konstantní judikaturu, podle níž Ústavnímu soudu nepřísluší, vyjma extrémního nesouladu skutkových zjištění a učiněných závěrů, vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti soudů tyto důkazy jinak hodnotit. Jádro problému tkví podle názoru Ústavního soudu nikoli v tom, co tvrdí stěžovatelka, že totiž obecné soudy v projednávané věci ignorují mezinárodní dokumenty o občanských a lidských právech a vycházejí z "legality" postupů a rozhodnutí někdejších státních orgánů, jako spíše v tom, co zákonodárce vyjádřil zcela pregnantně v preambuli k zákonu č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, konstatováním, že různé nespravedlnosti prostě nikdy zcela napravit nelze. Jakkoli tedy Ústavní soud může mít pochopení pro všechno to, co se událo v kontextu s odsouzením stěžovatelky a osudem její matky, neexistuje ani podle jeho názoru báze, na jejímž podkladě by křivdu tohoto druhu bylo možno napravit.
Všechny uvedené závěry a úvahy se tedy jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu