ECLI:CZ:US:1999:4.US.430.99
sp. zn. IV. ÚS 430/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. E. G., zastoupeného JUDr. M. J., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 1999, sp. zn. 18 Co 213/99, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. března 1999, sp. zn. 15 C 181/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 3. září 1999 se obrátil stěžovatel na Ústavní soud se svou ústavní stížnosti směřující proti rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu na přípustnost dovolání. Rozsudkem soudu prvého stupně byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o vydání věcí - předmětů, které jsou součástí jihoarabské sbírky shromážděné Dr. E. G., neboť stěžovatel spolehlivě neprokázal vlastnictví k předmětům uvedené sbírky, neprovedl spolehlivý výčet věcí, které by do ní měly náležet, tyto věci náležitě neindividualizoval a neprokázal, že by tyto věci Národní muzeum, jako žalovaný subjekt, drželo. Odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a i on dospěl k závěru, že se stěžovatel dostal v průběhu řízení do důkazní nouze. Navíc dospěl k závěru, že žalovaný vydržel vlastnické právo k movitým věcem a to dle novely zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (zákon č. 509/1991 Sb.), která nabyla účinnosti 1. ledna 1992 a umožňovala vydržení vlastnických práv i právnickým osobám.
V uvedených rozdílech stěžovatel spatřuje porušení jeho základního práva na ochranu vlastnictví majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a práva domáhat se stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 Listiny.
II.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka - Městského soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 18 Co. Ve vyjádření se uvádí, že odvolací soud souhlasil se závěry nalézacího soudu, neboť stěžovatel dostatečně hodnověrně neprokázal svoje původní vlastnické právo, ani skutečnost, že věci v držení žalovaného jsou totožné s věcmi, které zde po roce 1948 zanechal. Nadto přihlédl dle ustanovení §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku, k vydržení všech věcí uvedených v rozsudku. Soud dále dovodil, že v tomto sporu nebyla řešena žádná otázka, která má po právní stránce zásadní význam a která nebyla dosud jednotně řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů a proto návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání soud nevyhověl.
III.
Ústavní soud konstatuje, že městský soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vyslovení přípustnosti dovolání a stěžovatel následně dovolání nepodal, ač dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř., je v takovémto případě dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jakkoliv tedy další osud takového dovolání záleží na názoru dovolacího soudu, je nutné jej považovat za prostředek, který měl stěžovatel k ochraně svých práv k dispozici, kterého však nevyužil (obdobně viz. IV. ÚS 93/98, publikované pod č. 36, svazek 10, str. 479 - 481, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení §43 odst. 1 lit. e) zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. listopadu 1999
JUDr. Pavel Varvařovskýsoudce zpravodaj