ECLI:CZ:US:1999:4.US.439.97
sp. zn. IV. ÚS 439/97
Usnesení
IV. ÚS 439/97
Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti V.Z., zastoupeného advokátem JUDr. J.Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 8. 1997, čj. 9 Co 425/97-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatel uvádí, že krajský soud, jakkoli sám ve svém usnesení ze dne 26. 5. 1994, sp. zn. 9 Co 314/94, uvedl, že splnění zákonných předpokladů přechodu majetku na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích při konfiskaci tohoto majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., soud posuzovat může (R 16/94), tímto svým stanoviskem se neřídil a nijak nezdůvodnil, zda byly či nebyly splněny podmínky pro konfiskaci majetku stěžovatelova otce, završenou výměrem bývalého KNV z roku 1950. Napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 11 odst. 1 věta druhá, čl. 38 odst. 2 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a stěžovatel se proto domáhá jeho zrušení.
Z obsahu spisu 13 C 63/92 Okresního soudu ve Frýdku-Místku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svým návrhem, došlým tomuto soudu dne 12. 3. 1992 (původně s A.Z., po její smrti dne 20. 9. 1993 též jako její dědic), domáhal vydání rozsudku ukládajícího povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání věcí, v tomto návrhu blíže uvedených. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 30. 11. 1993, čj. 13 C 63/92-38, návrh zamítl, když zjistil, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány rozhodnutím ONV ze dne 25. 6. 1947, čj. IV-1768/236-47, ve spojení s výměrem KNV ze dne 17. 8. 1950, zn. 56-/1-1950, a to na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a když dospěl k závěru, že za relevantní je třeba v projednávané věci považovat rozhodnutí ONV, vydané ještě před tzv. rozhodným obdobím. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 5. 1994, čj. 9 Co 314/94-52, rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve vztahu ke stěžovateli, zrušil s odůvodněním, že KNV rozhodoval již v tzv. rozhodném období, takže v této situaci může otázku splnění zákonných předpokladů přechodu předmětných nemovitostí na stát posuzovat soud. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 28. 9. 1995, čj. 13 C 63/92-85, návrh stěžovatele opětovně zamítl, a to na podkladě zjištění, že stěžovatel byl pravomocným rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 1946, čj. Ls 632/46-9, uznán vinným, že od roku 1941 do roku 1943, tedy v době zvýšeného ohrožení republiky, po přihlášení se k německé národnosti podporoval nacistické hnutí, čímž spáchal zločin podle §3 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. a byl odsouzen k těžkému žaláři v trvání dvou let. Podle názoru okresního soudu vzhledem k uvedené skutečnosti nelze v postupu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. spatřovat akt porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 4. 1996, čj. 9 Co 221/96-112, tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil, nicméně především z toho důvodu, že stěžovatelův nárok zanikl uplynutím preklusivní lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.. K dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 2. 1997, čj. 2 Cdon 1230/96-125, tak, že rozsudek krajského soudu zrušil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší soud ČR, že posouzení běhu preklusivní lhůty krajským soudem spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť zákonná úprava nevylučuje, aby výzva byla podána ještě před účinností zákona, aniž by takové výzvě byly odebrány účinky, které s ní zákon spojuje. Krajský soud v Ostravě rozhodl pak napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu opětovně potvrdil. Jak konstatuje v odůvodnění svého rozsudku krajský soud, uplatněný restituční nárok vychází z konstrukce, že původní vlastník předmětných nemovitostí J.Z. utrpěl majetkovou křivdu v důsledku politické perzekuce a postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a to konfiskací předmětného nemovitého majetku již citovanými rozhodnutími ONV a KNV. Podle názoru krajského soudu není však politickou perzekucí ani postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody [§2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.], pokud při aplikaci dekretu č. 108/1945 Sb. bylo vycházeno z již konstatovaného odsuzujícího rozsudku Mimořádného lidového soudu v Ostravě, vydaného před tzv. rozhodným obdobím. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. 1. 1999, čj. 20 Cdo 1698/98-161, stěžovatelovo dovolání podle ustanovení §243b odst 4, §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl, když podle jeho názoru stěžovatel vztahoval zásadní význam právní otázky jen ke konkrétnímu výsledku daného sporu, takže posouzení této otázky, i kdyby z pohledu daného sporu bylo důležité, postrádá znaky obecné judikatorní významnosti.
Splnění zákonných předpokladů přechodu věcí na stát ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 a §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. může v případě konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. soud posuzovat v případě, kdy správní orgán rozhodoval až po 25. 2. 1948 o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb., za nichž pak došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanovené tímto dekretem. Tímto, v současnosti již obecně judikovaným názorem, se krajský soud v napadeném rozsudku řídil, nicméně dospěl k závěru, že konfiskace majetku právního předchůdce stěžovatele nebyla následkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva ani důsledkem politické perzekuce, když bylo prokázáno, že důvodem konfiskace bylo právě již zmíněné odsouzení pravomocným rozsudkem Mimořádného lidového soudu v Ostravě, vydaným ještě před tzv. rozhodným obdobím. Také podle názoru Ústavního soudu lze proto v projednávané věci stěží zpochybnit konfiskaci majetku provedenou v souladu s ustanovením §1 odst. 1 dekretu č. 108/1945 Sb., neboť za daného skutkového a právního stavu neexistuje nic, co by eliminovalo splnění zákonných předpokladů přechodu věci na stát.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry považuje ústavní soud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. dubna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu