ECLI:CZ:US:1999:4.US.439.98
sp. zn. IV. ÚS 439/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 1999 v senátě ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupené JUDr. P. C., advokátem AK, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 1998, čj. 31 Ca 103/98-24, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 2. 1998, čj. PÚ/R/26-98-Ku, za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 7. 1998, čj.
31 Ca 103/98-24, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Svitavách,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 2. 1998, čj.
PÚ/R/26-98-Ku, se zrušují.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným
rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu ve
Svitavách, okresního pozemkového úřadu, stěžovatelka uvádí, že
těmito rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného
práva na soudní ochranu, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 90 Ústavy
ČR, jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst.
2 Listiny. Jádro věci tkví podle stěžovatelčina názoru ve výkladu
ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky č.
33/1945 Sb., a to v tom směru, jak posuzovat část tohoto
ustanovení, podle které osoby, které získají osvědčení o národní
spolehlivosti, se neposuzují za Němce a Maďary. Stěžovatelka je
přesvědčena, že vzhledem k účelu zákona, jímž je odnětí
československého státního občanství právě Němcům a Maďarům, třeba
dovodit, že pokud se takto vymezený okruh osob za Němce a Maďary
nepovažuje, znamená to, že se jim občanství neodnímá. Ze znění
ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., podle kterého
oprávněnou osobu je občan, jehož majetek byl konfiskován, a který
"nabyl zpět občanství podle zákona ., pokud se tak nestalo již
ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. .", vyplývá,
že zákonodárce počítal se skupinou osob, které nabyly občanství
zpět přímo citovaným dekretem, nikoli tedy normou z něj odvozenou,
případně jej provádějící. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka
navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí. Krajský soud v Hradci
Králové ve svém vyjádření ze dne 1. 12. 1998 uvedl, že právní
předchůdce stěžovatelky, jehož majetek byl konfiskován podle
dekretu č. 12/1945 Sb., pozbyl československé státní občanství,
aniž by jej znovu nabyl, a v důsledku toho nesplňuje podmínku
ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/92 Sb. Rozdíl mezi
osvědčením o národní spolehlivosti, které bylo právnímu předchůdci
stěžovatelky vydáno, a rozhodnutím o zachování státního občanství,
byl v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně vysvětlen.
Z uvedeného důvodu navrhuje proto krajský soud zamítnutí ústavní
stížnosti.
Okresní úřad ve Svitavách, okresní pozemkový úřad, ve svém
vyjádření ze dne 27. 11. 1998 poukázal na odůvodnění svého
rozhodnutí s tím, že se plně ztotožňuje i s napadeným rozsudkem.
Z tohoto důvodu rovněž navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení
o ústavní stížnosti vzdal.
Z obsahu spisu Okresního úřadu ve Svitavách, okresního
pozemkového úřadu, sp. zn. OPÚ/3022/92, Ústavní soud zjistil, že
právní předchůdkyně stěžovatelů K. V. obrátila se dopisem ze dne
13. 12. 1992 na Pozemkový úřad Svitavy se žádostí o navrácení
zemědělského majetku v rámci restituce, a to jako právní
nástupkyně po svém otci A. P., kterému byl majetek zkonfiskován
podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a který zemřel
dne 5. 8. 1947. Pozemkový úřad Okresního úřadu ve Svitavách
rozhodnutím ze dne 22. 12. 1993, čj. PÚ/R/1171/93, rozhodl podle
§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. tak, že K. V. není vlastnicí
nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označených, a to
s odůvodněním, že A. P. nesplňoval podmínku opětovného nabytí
československého státního občanství podle ustanovení §2 odst. 1
zákona ČNR č. 243/1992 Sb. K odvolání K. V. rozhodl Krajský soud
v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 1994, čj. 19 Ca 53/94-9,
tak, že napadené rozhodnutí, a to v podstatě pro jeho
nepřezkoumatelnost, zrušil. Dalším rozhodnutím ze dne 7. 12.
1994, čj. PÚ/R/963/94, rozhodl pozemkový referát Okresního úřadu
ve Svitavách tak, že návrh uplatněný K. V. podle ustanovení §2
odst. 2 písm. c) a §3 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. zamítl
s odůvodněním, že zpětné nabytí československého státního
občanství A. P. nebylo doloženo. Na základě podaného opravného
prostředku proti tomuto rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Hradci
Králové rozsudkem ze dne 26. 3. 1997, čj. 30 Ca 1/96-32, tak, že
napadené rozhodnutí opětovně zrušil, a to mimo jiné s odůvodněním,
že jím nebylo rozhodnuto podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.,
ale podle obecných ustanovení správního řádu. Současně však na
základě odvolání podaného K. V. proti již citovanému rozhodnutí
pozemkového referátu Okresního úřadu ve Svitavách rozhodlo
Ministerstvo zemědělství dne 6. 10. 1995 pod sp. zn. 243/95-440
tak, že rozhodnutí tohoto úřadu potvrdilo. O žalobě podané proti
posléze uvedenému rozhodnutí Ministerstva zemědělství rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 2. 1997, čj. 7
A 219/95-25, tak, že toto rozhodnutí pro jeho nicotnost zrušil.
Okresní úřad ve Svitavách, okresní pozemkový úřad, rozhodl posléze
napadeným rozhodnutím tak, že J. V., J. V., M. V. a M. S., jako
právní nástupci K. V., zemřelé dne 30. 7. 1996, nejsou vlastníky
nemovitostí, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže vyznačených, a to
v podstatě proto, že tyto nemovitosti byly konfiskovány podle
dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., přičemž nebyl doložen
doklad o zpětném nabytí československého státního občanství podle
ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Z obsahu spisu
31 Ca 103/98 Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud konečně
zjistil, že o opravném prostředku podaném proti rozhodnutí
Okresního úřadu ve Svitavách, okresního pozemkového úřadu, ze dne
16. 2. 1998 rozhodl tento soud napadeným rozsudkem tak, že
rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Také krajský soud v tomto
rozhodnutí dospěl k závěru, že vydání osvědčení o národní
spolehlivosti podle ustanovení §1 odst. 4 ústavního dekretu č.
33/1945 Sb. bylo pouze jedním z pokladů pro rozhodování o obnově
státního občanství, A. P. však ještě před tím, než o této otázce
mohlo být rozhodnuto, zemřel.
Podstata věci záleží v posouzení ustanovení §1 odst. 4
ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Podle tohoto
ustanovení Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů,
kteří se v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, jsouce
donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými,
neposuzují se podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři,
schválí-li Ministerstvo vnitra osvědčení o národní spolehlivosti,
které vydá příslušný okresní národní výbor (okresní správní
komise) po přezkoumání uvedených skutečností. O takový skutkový
stav jde totiž i v projednávané věci, neboť, jak bylo zjištěno již
v řízení před pozemkovým úřadem a krajským soudem, Ministerstvo
vnitra dne 30. 9. 1946 pod čj. A-4604-19/8-46-VI/2 schválilo podle
§1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. osvědčení o národní
spolehlivosti A. P. vydané Okresním národním výborem v L. dne 3.
1. 1946 pod čj. 14496. Krajský soud v Hradci Králové dospěl
v napadeném rozsudku k závěru, že důsledky vydání osvědčení
o národní spolehlivosti podle citovaného ustanovení §1 odst. 4
ústavního dekretu spočívaly pouze v tom, že nositel takového
osvědčení měl nárok na potravinové a šatní lísky a také
způsobilost k výkonu některých povolání. Tento závěr krajského
soudu však postrádá jakoukoli logiku a opodstatnění a jde zcela
stranou systematiky a účelu zmíněného ústavního dekretu.
Ustanovení §2 odst. 1, 2 ústavního dekretu kategorizuje ve vztahu
k pozbytí československého státního občanství dvě skupiny osob,
a to 1) československé státní občany národnosti německé nebo
maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní
příslušnosti německé nebo maďarské a kteří československé státní
občanství pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti, 2)
ostatní československé státní občany národností německé nebo
maďarské, kteří pozbyli československé státního občanství dnem
nabytí účinnosti tohoto dekretu. Pouze těchto dvou skupin se také
týká ustanovení §2 a §3 ústavního dekretu stanovící podmínky pro
zachování a vrácení československého státního občanství. Z toho,
že Češi, Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se
v této době přihlásili za Němce nebo Maďary, neposuzují se při
splnění podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 4 ústavního
dekretu jako Němci nebo Maďaři, nelze tedy vyvodit jiný závěr než
ten, že nespadajíce pod ustanovení §1 odst. 1 a 2 ústavního
dekretu proto, že se podle tohoto dekretu za Němce a Maďary
nepovažují, tyto osoby československé státní občanství
nepozbývají. Tento závěr podporuje i ustanovení §5 ústavního
dekretu, podle kterého Češi, Slováci a příslušníci jiných
slovanských národů, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky
(§18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) ucházeli
o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu
byli donuceni nátlakem nebo zvláštními okolnostmi, pozbývají
československého státního občanství dnem nabytí účinnosti tohoto
dekretu. Je-li totiž v tomto ustanovení pozbytí československého
státního občanství výslovně zakotveno, potom použitím argumentu
a contrario lze dovodit, že osoby splňující podmínky ustanovení
§1 odst. 4 ústavního dekretu československého státního občanství
nepozbyly. Ani tyto osoby, které československé státní občanství
nepozbyly, nelze však v souladu s již konstantní judikaturou
Ústavního soudu z režimu zákona ČNR č. 243/1992 Sb. vyloučit. Jen
pro úplnost poukazuje Ústavní soud v této souvislosti i na nález
Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení, svazek 4, ročník 1995 - II. díl a na
všechny v něm uvedené aspekty. Nelze totiž pominout ani to, že
výměr bývalého Zemského národního výboru v Praze ze dne 18. 5.
1948, čj. XIII-1-11505/16-1946, zamítající odvolání proti
konfiskaci majetku A. P. podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl vydán
již v tzv. rozhodné době.
Dospěly-li tedy Krajský soud v Hradci Králové a Okresní úřad
ve Svitavách, okresní pozemkový úřad, ve svých rozhodnutích
k opačnému názoru, porušily tím stěžovatelova ústavně zaručená
práva zakotvená v článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení
§82 odst.3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. ledna 1999