ECLI:CZ:US:1999:4.US.441.99
sp. zn. IV. ÚS 441/99
Usnesení
IV. ÚS 441/99
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti P. O., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 1999, čj. 7 To 162/99 -254, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 2. 2. 1999, čj. 1 T 464/98-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovoleného překročení státní hranice podle ustanovení §171a odst. 1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, stěžovatel uvádí, že trestný čin nespáchal a že byl odsouzen v procesu, který nebyl spravedlivý. Podle výroku obecných soudů se stěžovatel měl dopustit trestného činu společně s dalšími osobami tím, že dne 13. 10. 1998 kolem 01.00 hodiny v k. ú. obce S., okr. Uherské Hradiště, v blízkosti hraničního mezníku č. 7/9 mimo vyznačený hraniční přechod umožnili celkem 42 státním příslušníkům Jugoslávie, oblast Kosovo, ilegálně překročit státní hranici ze Slovenské do České republiky, přičemž Z. Z. a V. H. měli za úkol zajistit převedení osob přes hranici a L. H., R. Š. a P. O. pak s využitím nákladního automobilu tovární značky Avia, a osobního automobilu tovární značky Škoda 105, měli zajistit dopravu osob do vnitrozemí, přičemž za účelem vzájemné komunikace měli k dispozici tři mobilní telefony a za každou převedenou osobu měli obdržet částku 50,-- až 70,-- DM. Stěžovatel však tvrdí, že se žádného protispolečenského jednání nedopustil a vytýká odvolacímu soudu, že nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování, aniž by to jakkoli odůvodnil. Stěžovatel považuje postup soudu za odporující příslušným ustanovením trestního řádu a trestního zákona a vnímá jej jako zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod. Navrhuje proto, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil pro rozpor s článkem 1 Ústavy ČR, článkem 8 odst. 2, článkem 36 odst. 1 a článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti, sp. zn. 1 T 464/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zadržen dne 13. 10. 1998 kolem 01.50 hodiny v obci S., část K., hlídkou pohraniční policie, neboť byl řidičem nákladního automobilu Avia, do něhož krátce před zásahem pohraniční hlídky nastoupilo větší množství osob, o nichž měla hlídka pohraniční policie důvodné podezření, že jsou běženci. Kromě stěžovatele byly zadrženy i další osoby, L. H., R. Š., V. H. a Z. Z. Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti vyplývá, že soud vzal za prokázánu vinu všech pěti obžalovaných, přičemž v případě stěžovatele opřel svoje rozhodnutí o výpovědi obžalovaných Z. a H. z přípravného řízení, neboť jak si ověřil výpověďmi dalších svědků, tito obžalovaní svoji výpověď při hlavním líčení účelově změnili. Okresní soud odsoudil stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a uložil mu i trest propadnutí věci, když předtím vyložil, proč považuje stěžovatelovu obhajobu za nevěrohodnou. Co se týče subjektivní stránky trestného činu, soud z jednání stěžovatele dovodil úmysl nepřímý podle ustanovení §4 písm. b) trestního zákona. V odvolání stěžovatel opětovně tvrdil, že se necítí vinen trestným činem a navrhl provedení dalších důkazů, které měly podpořit jeho obhajobu. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvé stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a sám rozhodl o odsouzení stěžovatele k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, zatímco v ostatním ponechal napadený rozsudek nezměněn. Krajský soud konstatoval, že skutková zjištění provedená soudem prvého stupně byla správná, mají oporu v provedeném dokazování a jednání všech obžalovaných byla správně právně kvalifikována. Krajský soud proto potvrdil výrok o stěžovatelově vině jako správný, uložený trest však považoval za přísný, a proto jej snížil. Krajský soud rovněž zrušil trest propadnutí věci, neboť naznal, že otázka vlastnictví zabaveného nákladního automobilu Avia nebyla dostatečně objasněna.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v námitce, že stěžovateli bylo znemožněno hájit se před soudem, neboť odvolací soud neprovedl stěžovatelem navržené důkazy, aniž by v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakých důvodů tak neučinil, a dále v tvrzení, že obecné soudy porušily ustanovení §220 odst. 2 trestního řádu, když za podklad rozhodnutí vzaly tvrzení uvedená v obžalobě.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotiv důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu, a proto Ústavní soud není oprávněn toto hodnocení "přehodnocovat", aniž by důkazy sám provedl. K tomu však v projednávaném případě nebyl shledán důvod. Výpovědi obžalovaných Z. a H., na jejichž základě byl stěžovatel odsouzen, byly v hlavním líčení soudem přečteny, přičemž okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami byl veden při jejich hodnocení ve srovnání s hodnocením výpovědí provedených v hlavním líčení. Lze tedy konstatovat, že soud postupoval podle ustanovení §220 odst. 2 trestního řádu, neboť přihlédl ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a důkazy, o které opřel své rozhodnutí, provedl v hlavním líčení.
Podle ustanovení §2 odst. 6, §125 trestního řádu soud sám rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky objasní okolnosti významné pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obžalovaného. Z odůvodnění jeho rozhodnutí musí však být též patrno, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Protože rozsudek krajského soudu posléze uvedené postrádá, Ústavní soud zkoumal, zda absence tohoto odůvodnění ve vztahu k stěžovatelovu návrhu na provedení dalších důkazů, představuje zásah do ústavně zaručeného práva na obhajobu, resp. práva na spravedlivý proces. Již na tomto místě třeba zdůraznit, že nikoli každé porušení zákonného předpisu, v konkrétním případě ustanovení §125 trestního řádu, takový zásah do ústavně zaručených práv, a to bez dalšího, skutečně představuje. Tak by tomu bylo pouze tehdy, jinými slovy, projednávanou věc by z tohoto důvodu bylo možno posunout do ústavně právní roviny pouze za předpokladu, že by tím bylo současně porušeno stěžovatelovo ústavně zaručené právo na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod. Tak tomu však podle názoru Ústavního soudu v projednávané věci není, neboť již sama přítomnost vozidla řízeného stěžovatelem v blízkosti hraničního mezníku, to, že na tomto místě stěžovatel nákladní vozidlo v pozdních nočních hodinách odstavil, přičemž, když se vrátil, jak uvedl, sám spatřil, že se vozidlo hýbe a slyšel nějaké hlasy, vypovídá své, a to rovněž pokud jde o otázku existence alespoň nepřímého úmyslu podle ustanovení §4 písm. b) trestního zákona.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem soudů byly překročeny meze ústavnosti, zejména pak, že soudní řízení jako celek nemělo spravedlivý charakter. Za této situace Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu