ECLI:CZ:US:1999:4.US.443.98
sp. zn. IV. ÚS 443/98
Usnesení
IV. ÚS 443/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.B., zastoupeného JUDr. Š.L., proti rozsudku Okresního soudu V Pardubicích, sp. zn. 3 T 78/96, ze dne 7. 5. 1996, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 226/96, ze dne 9. 7. 1996, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích, č.j. Nt 1154/98-27, ze dne 25. 8. 1998, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 488/98, ze dne 29. 9. 1998, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Jak je patrno z obsahu příloh ke stížnosti připojených, byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 78/96, ze dne 7. 5. 1996 uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr. zákona, trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr.zákona a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zákona za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel podle soudu prvého stupně dopustit tím, že "dne 28. 10. 1995 v 15. 50 hodin ve dveřích bytu M.M. ve Ch., napadl s kamenem v ruce M.M., vyhrožoval mu zabitím a když vyšla na chodbu D.N., napadl ji také, vyhrožoval jí a tloukl ji až do doby, než se jí podařilo uniknout zpět do bytu, načež z místa odešel; dále dne 28. 10. 1995 kolem 16.00 hodin ve Ch., vyrazil vstupní dveře u bytu M.M., vnikl dovnitř, přítomné D.N. vyhrožoval zabitím, tloukl ji a ohrožoval ji štěpinou ze dveří, odvedl ji do ložnice, kde ji donutil, aby se svlékla, držel ji pod krkem a roztahoval nohy a při pohlavním styku s ní byl přistižen přivolanou hlídkou policie."
Rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 1996, sp. zn. 13 To 226/96, došlo z podnětu odvolání stěžovatele ke zrušení rozsudku soudu prvého stupně ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona a ve výroku o uloženém trestu a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel je vinen trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zákona a pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a čtyř měsíců.
Z obsahu uvedených příloh vyplývá, že rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 78/96, ze dne 7. 5. 1996, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 226/96, ze dne 9. 7. 1997, jejichž zrušení se stěžovatel výslovně v petitu své ústavní stížnosti domáhá, nabyly právní moci již v roce 1996 (konkrétně dne 9. 7. 1996). Tímto dnem tedy v poměru k nim počala běžet 60 denní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti stanovená v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 9. 5. 1998. Jestliže tedy byla ústavní stížnost proti uvedeným rozhodnutím obecných soudů podána dne 24. 11. 1998, stalo se tak po uplynutí shora uvedené lhůty k jejímu podání zákonem stanovené, a proto ústavní stížnost v poměru k těmto rozhodnutím musela být podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta, aniž by se také Ústavní soud mohl zabývat těmi námitkami stěžovatele, které směřují do původních rozhodnutí obecných soudů
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá také zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy shora označeného trestního řízení. Ústavní soud zjistil, že ve vztahu k těmto rozhodnutím, (tedy k usnesení Okresního soudu v Pardubicích, č.j. Nt 1154/98-27, ze dne 25. 8. 1998, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 488/98, ze dne 29. 9. 1998), je lhůta k podání ústavní stížnost zachována, neboť usnesení Krajského soudu v Hradci Králové bylo stěžovateli doručeno dne 15. 10. 1998. Z těchto důvodů se tedy Ústavní soud zabýval jen tou částí ústavní stížnosti, ve které stěžovatel uvádí důvody, pro které mělo být vyhověno jeho návrhu na povolení obnovy řízení, ve vztahu k výroku o vině pokusem trestného činu znásilnění a výroku o trestu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, který v podstatě odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství se ve stanovené lhůtě nevyjádřilo. Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 78/96, jehož součástí je spis Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. Nt 1154/98, týkající se řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojených spisů Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 3 T 78/96 a Nt 1154/98, dospěl k závěru, že ústavní stížnost ani v části, směřující k rozhodnutí o obnově řízení, není důvodná. Ze spisového materiálu je patrno, že v původním řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a již v původním řízení stěžovatel popíral znásilnění poškozené, a to v podstatě způsobem a argumentací, kterou znovu opakuje jak v návrhu na obnovu řízení, tak v ústavní stížnosti. V návrhu na povolení obnovy stěžovatel navrhl jako nové důkazy (majících podle jeho přesvědčení, ve spojení s důkazy a skutečnostmi známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu), výslech svědkyně E.V. - přítelkyně poškozené, které se měla poškozená o případu svěřit; výslech svědků S. a M.B. k osobě poškozené; provedení konfrontace mezi svědky S. a N. k objasnění, zda při příchodu policistů byl oblečený či nikoli a provedení rekonstrukce incidentu mezi ním a poškozenou. Svým návrhem se stěžovatel domáhal, aby soud zrušil výrok o vině pokusem trestného činu znásilnění, výrok o trestu a aby věc byla vrácena do stadia přípravného řízení.
Podle ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, pokud vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Jak je patrné z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tyto neshledaly ve věci stěžovatele naplnění zákonných podmínek ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, a proto zamítly jeho návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud v této souvislosti plně odkazuje na odůvodnění jejich usnesení (usnesení Okresního soudu v Pardubicích, č.j. Nt 1154/98-27, ze dne 25. 8. 1998, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 13 To 488/98, ze dne 29. 9. 1998), z nichž je řadě patrné, že se obecné soudy zabývaly jednotlivými důkazními návrhy stěžovatele, a také dostatečným způsobem vysvětlily, proč nelze pokládat důkazy stěžovatele za nové důkazy, které by mohly ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, a opětovně poukázaly na důvody, které je vedly k závěru o vině stěžovatele pokusem trestného činu znásilnění.
Ústavní soud konstatuje, že v postupu obecných soudů ani v jejich rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho zásah, že ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 37 Listiny nebyla usneseními, kterými byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, dotčena, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu