ECLI:CZ:US:1999:4.US.446.97
sp. zn. IV. ÚS 446/97
Usnesení
IV. ÚS 446/97
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.K., zastoupeného advokátem JUDr. B.G., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 5 T 1/96, ze dne 5. 2. 1997 a rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 4 To 61/97, ze dne 2. 10. 1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že byl shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, jehož se měl dopustit 40 útoky proti cizímu majetku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, se zařazením do věznice s dozorem. Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Krajského soudu v Plzni tak, že stěžovatele uznal vinným ohledně některých útoků organizátorství k trestnému činu podvodu a samostatným spácháním dalších útoků. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí obecných soudů porušují jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 36 Listiny, jakož i čl. 95 Ústavy ČR, a proto navrhuje, aby Ústavní soud obě stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, aniž by však blíže specifikoval, v čem konkrétně porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 5 T 1/96 (který mu byl předložen teprve 11. 1. 1999), z jehož obsahu zjistil, že stěžovateli bylo obžalobou Krajského státního zastupitelství, sp. zn. 2 KZv 88/95, ze dne 9. 8. 1996, kladeno za vinu spáchání celkem 40 útoků proti cizímu majetku, z nichž 22 útoků měl podle obžaloby stěžovatel spáchat společně se spoluobviněným A.M. (bod A obžaloby), dalších 5 útoků společně se spoluobžalovaným P.Š. (bod C obžaloby) a konečně zbývajících 13 útoků měl spáchat sám (bod B obžaloby). Krajský soud v Plzni po provedeném dokazování, které odpovídalo závažnosti a rozsahu projednávané trestné činnosti, rozsudkem, sp. zn. 5 T 1/96, ze dne 5. 2. 1996, uznal stěžovatele vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona.
Vrchní soud v Praze, který se zabýval věcí na základě odvolání podaných mimo jiných osob i stěžovatelem, rozsudek soudu I. stupně ve vztahu ke stěžovateli zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl ve věci tak, že uznal stěžovatele vinným ohledně útoků uvedených v bodě A) rozsudku, (na rozdíl od soudu I. stupně), organizátorstvím k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a ve vztahu k útokům uvedených v bodě B) C) a D) rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem nedokonaný, dílem dokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a stěžovatele odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s dozorem.
Z obsahu odvolání podaného stěžovatelem je patrno, že stěžovatel popíral spáchání některých skutků, které jsou mu kladeny za vinu, a poukazoval na to, že je ohledně nich zcela nepravdivě usvědčován výpovědí spoluobviněných. Skutky, které v řízení před soudem I. stupně doznal, pak podle jeho názoru nejsou trestnými činy, ale je třeba je řešit v rovině občanskoprávní. Namítal i to, že znalec nesprávně v jeho neprospěch ocenil hodnotu lešení. Uvedenými námitkami stěžovatele se však odvolací soud zabýval v rámci přezkumného řízení a řádně a přesvědčivým způsobem se s nimi také ve svém rozhodnutí vypořádal.
Ústavní soud tak po prostudování připojeného soudního spisu v projednávané věci neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Řízení před obecnými soudy bylo provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, totiž zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru o vině stěžovatele.
Ústavní soud na tomto místě opakovaně připomíná, jak již dříve ve svých nálezech uvedl, že není vrcholným orgánem soustavy obecných soudů, nepřísluší mu právo vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností, a proto mu také nepřísluší provádět "hodnocení" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Správností provedeného zhodnocení důkazů obecnými soudy se může zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil, nehledě k tomu, že stěžovatel jejich porušení v ústavní stížnosti ani netvrdil.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu