ECLI:CZ:US:1999:4.US.455.98
sp. zn. IV. ÚS 455/98
Usnesení
IV. ÚS 455/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti J.L., zastoupeného JUDr. P.O., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 3 To 536/98, ze dne 26. 8. 1998, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 97/98, ze dne 18. 5. 1998, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho věci došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy selekvovaly jeho důkazní návrhy nezákonným způsobem. Selekci důkazů nezákonným způsobem spatřuje v tom, že soud prvého stupně upustil od výslechu jeho dalších spolujezdců (vyslechnut byl pouze R.V. a jeho bratr P.L.), zejména pak svědka P., sedícího na zadním sedadle vozu, který podle názoru stěžovatele mohl mít podobný výhled jako on sám. Odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na předvolání uvedeného svědka s odkazem na to, že ani tento svědek nemůže za dané situace přispět k dalšímu objasnění věci. Odvolací soud se tak ztotožnil s postojem soudu prvého stupně, který též neakceptoval tento návrh stěžovatele na doplnění dokazování. Stěžovatel je přesvědčen, že odmítnutí tohoto důkazního návrhu není výrazem přípustné selekce důkazních návrhů, ale naopak se jedná o faktický zásah do jeho práva na soudní ochranu. Ve své ústavní stížnosti, stejně tak, jak to činil již ve svém odvolání, podrobně dále rozebírá výpověď svědka C. a poukazuje na to, že výsledky dokazování v jeho procesu nenasvědčují tomu, že by se z jeho strany skutečně mělo jednat o úmyslné jednání s cílem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ve svém písemném podání navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Dále si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 97/98, z něhož zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 97/98, ze dne 18. 5. 1998, uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zákona (bod 1 rozsudku) a trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona (bod 2. rozsudku) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců a byl mu uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 roků. Trestným činem útoku na veřejného činitele byl stěžovatel uznán vinným za to, "že dne 11. 1. 1998 kolem 03.30 hodin při řízení osobního automobilu zn. Škoda 100 po silnici z Č., na S., nerespektoval pokyn k zastavení, který mu dával světelným znamením policista nstržm. A.C. stojící ve středu vozovky, a ačkoliv rozpoznal, že jde o silniční kontrolu prováděnou policejním orgánem, záměrně s vozidlem najel ke středu vozovky a najížděl na uvedeného policistu, aby se tak silniční kontrole vyhnul, takže nstržm. C., aby nebyl vozidlem zachycen, musel uskočit na pravou krajnici". Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele (které směřovalo pouze do výroku o vině trestným činem útoku na veřejného činitele - bod 2. rozsudku soudu prvého stupně) věc přezkoumával, odvolání stěžovatele zamítl podle §256 tr. řádu, neboť dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele není důvodné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska tvrzeného porušení práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a dospěl k závěru, že je neopodstatněná. Z ústavního principu nezávislosti soudu (článek 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovením §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami obžalovaných, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů obecnými soudy.
V projednávaném případě obecné soudy na základě důkazů, které byly v řízení provedeny, dovodily, že stěžovatel, ačkoliv včas rozpoznal, že jde o uniformovaného policistu a viděl také označené služební policejní vozidlo na cestě vpravo od silnice, rozhodl se, že nezastaví a silniční kontrole se vyhne. Před stojícím policistou proto najel od pravého okraje silnice do jejího středu, přepnul potkávající světla na dálková, zařadil nižší rychlostní stupeň, zvýšil rychlost jízdy a na policistu začal najíždět. Ten, aby se vyhnul sražení automobilem, musel uskočit na pravou krajnici.
K závěru o vině stěžovatele trestným činem útoku na veřejného činitele ve smyslu §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona obecné soudy dospěly zejména na základě výpovědí svědků C. a N., kteří způsob jízdy stěžovatele popsali v podstatě obdobným způsobem, jakož i výpovědi svědka R.V., učiněné v přípravném řízení.
Tento svědek sedící v době jízdy na předním sedadle vedle stěžovatele, v přípravném řízení vypověděl, že stěžovatel před zastavujícím policistou zvýšil rychlost, podřadil na nižší rychlostní stupeň a uvedl také, že policista musel po tomto zrychlení uskočit ze směru jízdy vozidla, neboť stál přímo na silnici a stěžovatel se mu nijak nesnažil vyhnout.
Stěžovatel, jak je patrno z obsahu spisového materiálu, po celé trestní řízení popírá, že by na policistu jakýmkoli způsobem najížděl. Přináší svou vlastní verzi obhajoby, podle níž jakmile policistu uviděl, ztlumil světla a pomalu kolem něj projel po levé straně rychlostí 40 až 50 km/h. Pokračoval pak v jízdě ve svém pravém jízdním pruhu, policistovi nemusel vyhýbat a minul ho s bočním odstupem asi 0.5 metru. Rychlost zvýšil teprve až když projel kolem policejní hlídky.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu konstatuje, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také dostatečně vysvětlily z jakých důvodů neuvěřily změněné výpovědi svědka V. u hlavního líčení, když řádné provedení jeho výslechu v přípravném řízení bylo také ověřeno výslechem svědka Z.M., který výslech R.V. v přípravném řízení prováděl, a vyložily také, proč nepovažovaly za nutné provádění dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů - výslechu dalších spolujezdců - kteří však vesměs, jak je patrno z obsahu trestního spisu, předběžně policii sdělili, že průběh jízdy stěžovatele nesledovali, případně byli pod vlivem alkoholu.
Řízení před obecnými soudy bylo tak provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, totiž zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal a za tohoto stavu ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnul.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu