ECLI:CZ:US:1999:4.US.456.99
sp. zn. IV. ÚS 456/99
Usnesení
IV. ÚS 456/99
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 1999 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti 1) J. P., 2) V. P., obou zastoupených M. B., advokátem, proti rozsudkům Okresního soudu v Benešově ze dne 5. 6. 1998, čj. 9 C 469/97-77, a Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 1999, čj. 25 Co 631/98-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelé mimo jiné uvádějí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to i práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy totiž nesprávně dovodily, že stěžovatelé nebyli v dobré víře při držbě sporné části pozemku a nevzaly v úvahu skutečnost, že ani nevědomost žalobkyně o tom, že část jejího pozemku užívají, nemohla tuto jejich dobrou víru zpochybnit. Krajský soud navíc v odůvodnění svého rozsudku uvádí skutečnosti, které jsou v rozporu s výsledky soudního řízení, nevypořádává se s názorem, že vybudováním plotu žalobkyní podle stávajícího plotu stěžovatelů došlo k uznání hranicí žalobkyní konkludentním způsobem, stejně jako s dalšími námitkami stěžovatelů. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů domáhají se proto zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 9 C 460/97 Okresního soudu v Benešově Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem tohoto soudu byla stěžovatelům uložena povinnost vyklidit a vyklizenou žalobkyni M. Ž. předat inkriminovanou část pozemku, blíže označenou ve výroku I. tohoto rozsudku, zatímco návrh stěžovatelů na určení, že jsou vlastníky této části, byl zamítnut. V důvodech svého obsáhlého rozhodnutí uvedl okresní soud, že stěžovatelé neprokázali oprávněnost držby uvedené části, když podle jeho názoru při vynaložení jen běžné pečlivosti si mohli učinit jasno o skutečném stavu věci. K odvolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán, ve výroku tohoto rozsudku blíže označený. Také podle názoru krajského soudu stěžovatelé neprokázali, že by předmětnou část pozemku drželi v dobré víře.
Obecným soudům nelze rozhodně vytknout, že by projednávané věci nevěnovaly náležitou pozornost a také obsáhlá zdůvodnění jejich rozhodnutí nepostrádají náležitosti kladené na ně v ustanovení §157 o. s. ř. Soudy obou stupňů jsou zejména zajedno v tom, že stěžovatelé, a to při vynaložení byť jen běžné pečlivosti, si mohli sjednat jasno o oprávněnosti užívání sporné části pozemku, tedy o tom, kdo předmětnou část pozemku ve skutečnosti vlastní. Jakkoli tedy Ústavní soud může i chápat některé z výtek obsažených v ústavní stížnosti, nemůže ani tato skutečnost založit jeho legitimaci k odchylnému hodnocení provedených důkazů, stejně jako ani k tomu, aby případnou nesprávnost závěrů obecných soudů mohl posunout do ústavně právní roviny. Jinými slovy, projednávaná věc je klasickým případem toho, kdy Ústavní soud by při odlišném postupu ze sebe neučinil nic jiného, leč další soudní instanci. To vše platí tím spíše, že stěžovatelé, ačkoli v ústavní stížnosti podrobují kritice řešení právní otázky držby, jejíž přezkum mohl být případně založen postupem podle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř., návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před rozhodnutím odvolacího soudu nepodali.
Všechna uvedená zjištění a úvahy jeví se Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), a dále rovněž podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e), zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu